gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Книга «Движущиеся картинки» (Pohyblivé obrázky) на чешском языке, автор - Терри Пратчетт

Книга «Движущиеся картинки» (Pohyblivé obrázky) на чешском языке – читать онлайн, автор этого юмористического фэнтези – Терри Пратчетт. «Движущиеся картинки» (Pohyblivé obrázky) – это десятая по счёту книга цикла фэнтези «Плоский мир», в который вошли около 40 книг. Некоторые из них стали популярными не только в Великобритании, но и в других странах, и были переведены на самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые, в том числе и на чешский. В книге «Движущиеся картинки» (Pohyblivé obrázky) в юмористической, на первый взгляд, форме представлена сила влияния идеи на людей. И средство для этого – кино и телевидение.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

 

Теперь переходим к чтению фэнтези Тэрри Пратчетта «Движущиеся картинки» (Pohyblivé obrázky) на чешском языке. На этой странице выложена часть книги, а ссылка на продолжение юмористического фэнтези «Движущиеся картинки» (Pohyblivé obrázky) будет в конце страницы.

 

Pohyblivé obrázky

 

Pohleďte…

To je vesmír. Někdy je nazýván poslední hranicí.

(Je jasné, že nemůže existovat skutečná poslední hranice, protože kdyby to tak bylo, nebylo by za ní už nic, s čím by mohla hraničit, a v tom případě by byla poslední hranicí vlastně ta předposlední, i když…)

A proti záplavě hvězd se temně rýsuje mlhovina, obrovská a černá, v jejímž středu září jako šílenství bohů jediný rudý obr…

Pak se něco zaleskne jako odraz světla v obrovském oku, svit je na okamžik zastřen pádem obrovského víčka, temnota pohne ploutví a z vesmírného chaosu vypluje Velká A’Tuin, vesmírná želva.

Na jejích zádech stojí čtyři sloni. Na sloních hřbetech, lemována krajkou krajopádu, ohřívána malým obíhajícím sluncem a otáčející se kolem majestátních hor zmrzlého středu, leží Zeměplocha - svět a zrcadlo světů.

Je téměř neskutečná.

Skutečnost není digitální, není to stav typu vypnuto-zapnuto, ale je analogická. Je to něco postupného. Jinými slovy skutečnost je vlastnost, kterou mají věci stejně jako například hmotnost. Tak třeba někteří lidé jsou mnohem skutečnější než jiní. Odhaduje se, že na jakékoliv libovolně zvolené obydlené planetě žije zhruba pět set skutečných lidí, a to je důvod, proč se neustále a naprosto nečekaně setkávají.

Zeměplocha je tak neskutečná, jak je to jen možné, abychom přitom ovšem zachovali alespoň základ reality, který jí umožní existovat.

Je dost skutečná na to, aby byla ve skutečném maléru.

Zhruba padesát kilometrů posměrně od Ankh-Morporku narážel příboj na holý výběžek země. Písečná výspa bičovaná větrem, porostlá ostrou pobřežní travou, napůl ztracená v místech, kde se Kruhové moře setkávalo s Okrajovým oceánem.

Sám pahorek byl vidět na kilometry. Nebyl příliš vysoký, ale ležel mezi dunami jako obrácený člun nebo velmi nešťastná velryba a byl porostlý zakrslými stromy. Pokud se tomu déšť dokázal jen trochu vyhnout, nepršelo tu. Přestože vítr neustále modeloval okolní duny a měnil je k obrazu svému, pahorek se svým kamenným základem zůstával k jeho pokusům netečný.

Celá staletí se v těchto místech neměnilo nic, jen písek.

Až do tohoto okamžiku.

Na dlouhém oblouku pláže byla postavena hrubá chatrč z naplaveného dřeva, i když výraz „postavena“ by pravděpodobně urážel zkušené stavitele všech primitivních chatrčí v průběhu staletí. Kdyby její autor nechal moře, aby dřevo navršilo po svém, bylo by asi odvedlo mnohem lepší práci.

Uvnitř té chatrče právě zemřel stařec.

„Oh,“ prohlásil. Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. V posledních deseti letech už neviděl jako dřív.

Pak spustil když ne skutečné nohy, tak alespoň vzpomínku na své nohy z lůžka z mořských řas a vstal. Vyšel ven do azurově modrého rána. Mile ho překvapilo, když zjistil, že má na sobě stále ještě zbytky obřadního roucha - potrhané a špinavé, nicméně nezaměnitelné - temně rudý plyš se spoustou zlatých šňůr, zapínaných na olivky, a s bohatou zlatou výšivkou. Takže i šaty umírají s námi, pomyslel si, ale možná že se člověk po smrti obleče silou vůle už jenom ze zvyku.

Zvyk ho také dovedl k hromadě dřeva vedle chatrče. Jenže když se pokusil sebrat pár suchých větví, ruce mu jimi prošly.

Zaklel.

Teprve v té chvíli si všiml postavy, stojící těsně u vody, která se kochala pohledem na moře. Opírala se o kosu. Vítr jí nadouval široký černý plášť.

Pomalu se belhal směrem k ní, ale pak si vzpomněl, že je mrtev, narovnal se a vykročil svižným krokem. Svižným krokem už nešel několik desetiletí, ale bylo úžasné, jak rychle se vám tyhle věci vracejí.

Než došel do půli cesty, černá postava na něj promluvila.

DÁKIN RIBOBE, řekla.

„To jsem já.“

POSLEDNÍ STRÁŽCE BRÁNY.

„No, asi ano.“

Smrť zaváhal.

TAK CO, ANO, NEBO NE? řekl.

Dákin se poškrabal na nose. Samozřejmě, pomyslel si mimochodem, musíte být schopný dotknout se sám sebe i po smrti, jinak byste se asi rozsypali.

„V technickém slova smyslu, by měl být Strážce vždycky jmenován Nejvyšším knězem,“ řekl. „Jenže posledních tisíc let žádný Nejvyšší kněz neexistoval. Podívejte, já se to prostě naučil od starého Tenta, který tady žil přede mnou. Ten mi prostě jednoho dne řekl: ,Dákine, mám takový pocit, že umírám, takže teď je to na tobě. Kdyby nezůstal nikdo, kdo by si věci dobře pamatoval, všechno by začalo nanovo a víš dobře, co by to znamenalo.‘ A to měl pravdu. Ale myslím, že něco takového bychom mohli jen těžko nazvat pravým zasvěcením.“

Zvedl pohled k písečnému kopci. „Byli jsme tady jen on a já,“ pokračoval. „A pak už jen já, kdo si pamatoval Svatý les. A teď…“ najednou zvedl obě ruce k ústům. „Je po všem!“

ANO, přikývl Smrť.

Kdybychom řekli, že Dákinu Ribobemu přeběhl po tváři záchvěv paniky, protože jeho tvář se v tom okamžiku nacházela o několik metrů dál a nesla křečovitý úsměv, který jako by naznačoval, že konečně, pochopila pointu celého vtipu. Jeho duch však byl plný obav.

„Podívejte se,“ začal spěšně, „věc je v tom, že sem nikdy nikdo nepřijde, rozumíte, s výjimkou nějakého toho rybáře z vedlejší zátoky. Jenže ti tady vždycky nechají rybu nebo dvě a utečou, protože jsou hrozně pověrčiví. Abych se vydal někam do světa a hledal si učedníka nebo co, to nešlo, protože jsem musel udržovat oheň a odříkávat modlitby…“

ANO.

„…je to fakt velká zodpovědnost, když je člověk jediný, kdo ví co a jak…“

ANO, přikývl Smrť znovu.

„Heleďte, ne že bych se vás pokoušel nějak ovlivnit…“

NE.

„Tedy, chtěl jsem říct, doufal jsem tak nějak, že tady někdo ztroskotá nebo co, nebo se sem vypraví hledat poklad a já mu to vysvětlím, stejně jako to starý Tento vysvětlil mně, naučím ho modlitby, a než umřu, všechno se vyjasní…“

ANO?

„Předpokládám, že by to nešlo, abych tak nějak…“

NE.

„Hned jsem si to myslel,“ pokýval Dákin smutně hlavou.

Upřel oči na vlny, které se rozbíjely o pláž.

„Támhle o kousek dál bývalo kdysi obrovské město,“ řekl. „Támhle, co je to moře, myslím. Když je rozbouřené, můžeš ještě dneska slyšet, jak tam dole v hlubinách zvoní staré dobré chrámové zvony.“

JÁ VÍM.

„Rád jsem tady sedával za bouřlivých nocí a poslouchal. Vždycky jsem si představoval, že tam dole žijí mrtví lidé a ti taky zvoní na ty zvony.“

A TEĎ UŽ MUSÍME JÍT.

„Starej Tento tvrdil, že tady pod těmi kopci je něco, co dokáže přimět lidi, aby se chovali úplně jinak. Prý jim to vkládá do hlav a myšlenek podivné touhy,“ pokračoval Dákin, který jen velmi nerad následoval postavu odcházející zvláštním plíživým krokem. „Mě nikdy nic divného nenapadlo.“

ALE TY SES PŘECE MODLIL, řekl Smrť a luskl prsty.

Kůň se přestal pást na řídké žluté trávě na okraji dun a pomalým klusem se vydal ke Smrťovi. Dákina překvapilo, že nechával v písku otisky obyčejných okovaných kopyt. Byl by očekával spíš něco jako jiskřičky nebo spečenou lávu.

„Ehm,“ odvážil se po chvilce, „mohl byste mi říct, tedy jaksi… co bude teď?“

Smrť mu to řekl.

„Myslel jsem si to,“ přikývl zachmuřeně Dákin.

Hranice, která celou noc hořela nahoře na kopci, se teď v záplavě po-pela sesula. V popelu však stále ještě doutnalo několik žhavých uhlíků. Brzo však zhasnou i ty.

....

Právě zhasly.

....

Celý den se nic nedělo. Pak se v dolíku na úpatí smutného kopce po-hnulo několik písečných zrnek a zanechalo po sobě malou jamku.

Něco se objevilo. Něco neviditelného. Něco veselého, sobeckého a úžasného. Něco tak nepolapitelného jako myšlenka, protože ono to vlastně nic jiného nebylo. Velmi divoká myšlenka.

Bylo to tak staré, že na změření věku by nestačil žádný kalendář stvořený člověkem, a v tomto okamžiku to mělo jen vzpomínky a potřebu. Pamatovalo si to vlastní život v jiném čase a jiných vesmírech. Potřebovalo to lidi.

Zvedlo se to ke hvězdám, měnilo to tvar a vytvořilo něco jako kouřovou spirálu.

Na obzoru se třpytila světla.

Milovalo to světla.

Několik vteřin je to pozorovalo a pak, podobné neviditelnému šípu, vystřelilo velkým obloukem šikmo vzhůru a s rostoucí rychlostí zamířilo k městu.

Mělo to rádo i akci…

Pak uběhlo několik týdnů.

Říká se, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku, největšího z měst Zeměplochy.

No, alespoň je takové rčení, že se říká, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku.

Není to pravda. Všechny cesty vedou z Ankh-Morporku, ale občas po nich lidé chodí špatným směrem.

Básníci se už dávno vzdali marné snahy popsat tohle město. V současné době se ho pokoušejí ti chytřejší z nich alespoň omluvit. Říkají, no, možná že má trochu silnější osobitou vůni, možná že je trochu přelidněné, třeba by tak opravdu vypadalo peklo, kdyby v něm uhasili ohně a ustájili na rok stádo krav trpících průjmem, ale na druhé straně musíte připustit, že je plné ryzího, vibrujícího a dynamického života. A to je pravda, bez ohledu na to, že to říkají básníci. Ale lidé, kteří nejsou básníky, říkají ,a co?‘. Matrace občas bývají taky plné života a nikdo o nich nepíše ódy. Občané nenáviděli život ve městě a ti, kteří byli tu a tam přinuceni vytáhnout z jeho hradeb za obchodem, dobrodružstvím nebo, a to nejčastěji, když překročili některý z jeho zákonů, už se nemohli dočkat, až se do města vrátí a zase si ten život pěkně znenávidí.

Na zadní strany vozů si často připevňovali tabule s nápisem: Ankh-Morpork - Užívej ho plnými doušky, nebo se v něm utop. Někteří mu říkají Velká Vahúni - podle toho ovoce.

Právě proto nechal vládce města vybudovat kolem města hradby, aby dal ostentativně najevo, že cítí se svým lidem a chce Udržet cizince daleko od něj. Jenže Ankh-Morpork se cizinců nebál. Ve skutečnosti město cizince vítalo, alespoň ty, co měli dostatek peněz, které byli ochotni utratit. Město přežilo záplavy, požáry, nájezdy divokých hord, revoluce i draky. Někdy pouhou náhodou, to je nutno připustit, ale prostě a jednoduše je přežilo. Optimistický a nezničitelně korupční duch města dokázal odolat čemukoliv… Zatím.

Práásk!

Výbuch vyrazil všechna okna i dveře a pobořil většinu krbových komínů.

Bylo to něco, co v ulici Alchymistů čekáte. Lidé v nejbližším sousedství dávali přednost výbuchům, které jste poznali okamžitě a jež byly hned pryč. Byly rozhodně mnohem lepší než zápachy, které se za vámi plížily často velmi zákeřně. Výbuchy byly součástí místního panorámatu, tedy alespoň toho, co z něj zbývalo.

A tenhle výbuch byl skutečně velmi kvalitní i podle měřítek místních znalců. V záplavě černého dýmu žhnulo ohnivé rudé srdce, a to se vidí jen velice zřídka. Kusy napůl roztopených cihel byly roztopenější než obvykle. Výbuch na většinu okolních znalců udělal opravdu dojem.

Práásk!

Minutu, možná dvě po explozi se z černé a nepravidelné díry, kde bývaly dveře, vyplížila postava. Vlasy jí shořely a zbytky šatů, které ještě měla na sobě, doutnaly.

Postava se dopotácela k malému zástupu, který obdivoval místo zkázy, a pravděpodobně náhodou položila ruku na rameno prodavače masových pirohů a párků v rohlíku, přezdívaného Aťsepicnu, který měl vzácný dar objevit se kdekoliv, kde kynula šance na prodej zboží.

„Hledám slovo,“ prohlásila ohořelá postava zasněně. „Mám to na špičce jazyka.“

„Puchejř?“ pokusil se Aťsepicnu.

Pak se ke slovu přihlásil jeho obchodní smysl. „Po tak strašlivé zkušenosti,“ dodal a pozvedl plato plné organických odpadků tak vychvalovaných, že by člověk téměř uvěřil v jejich vlastní inteligenci, „potřebujete dopřát svému žaludku pár teplých pirohů -“

„Nene, ne, puchýř to není. Je to to, co řeknete, když něco objevíte. Vyběhnete do ulic a křičíte to,“ blábolila naléhavým tónem postava, ze které ještě tu a tam stoupaly obláčky kouře. „Speciální slovo,“ dodala a čelo se jí pod vrstvou sazí nakrčilo.

Dav, který, ač nerad, pochopil, že v nejbližší době k dalším výbuchům nedojde, se začal stahovat kolem. Tohle vypadalo jako skoro stejně kvalitní zábava.

„Jo, máte pravdu,“ přikývl starší muž a začal si nacpávat dýmku. „Běžíte po ulici a křičíte ,Hoří! Hoří!‘,“ prohlásil a zatvářil se vítězoslavně.

„To taky není ono…“

„Nebo ,Pomóc!‘, nebo -“

„Ba ne, počkejte,“ ozvala se najednou jedna žena s košíkem ryb na hlavě. „Má pravdu. Na to je úplně zvláštní slovo. Je cizí.“

„No bodejť, richtig,“ kýval horlivě hlavou její soused. „Speciální cizí slovo pro lidi, kteří něco objevili. Vymyslel ho nějakej cizí mákoš ve vaně -“

„No, abych vám řekl, co si o tom myslím já,“ ozval se muž s dýmkou a připálil si o alchymistův doutnající klobouk, „tak já nevidím důvod, proč by měli lidi v tomhle městě pobíhat po ulici a vykřikovat cizí slova jenom proto, že se zrovna koupou. Vždyť se na něj podívejte, on se ani nekoupe. Potřeboval by vanu, to jo, ale žádnou nemá. Tak proč by měl běhat po ulicích a vykřikovat nějaké cizí slovo? Máme spoustu vlastních dobrých slov na vykřikování.“

„Třeba jaký?“ zeptal se Aťsepicnu.

Kuřák dýmky zaváhal. „No,“ řekl nakonec, „třeba… ,něco jsem obje-vil‘… nebo ,hurá‘…“

„Ne, já myslím toho magora, on byl odněkud z Tsortu, nebo tak nějak.

Byl ve vaně, najednou ho něco napadlo, vyskočil z koupele, pádil po ulici a křičel.“

„A křičel co?“

„Co já vím? Asi ,dejte mi někdo ručník!‘.“

„No, myslím si, že by určitě ječel, kdyby si zkusil něco podobnýho u nás, co?“ šklebil se vesele Aťsepicnu. „Tak a teď, dámy a pánové, mám taky křehoučké párky v rohlíku, které vám padnou do žaludku jako -“

„Heuréka,“ prohlásil učouzenec a kýval se sem a tam.

„A co je s tím?“ podíval se na něj Aťsepicnu.

„No to je to slovo. Heuréka.“ Na černé tváři se usadil starostlivý výraz. „Znamená to ,Mám to!‘.“

„Máš co?“

„To. Konečně to mám. Osmocelulózu. Úžasná věcička. Držel jsem ji v ruce. Jenže jsem ji podržel příliš blízko k ohni,“ prohlásila postava užaslým tónem člověka, který zažil šok. „Velice důležité. Musím si zapsat všechny velmi důležité údaje.“ Načež se otočila a potácivým krokem zmizela v kouřících troskách.

Aťsepicnu ji zvědavě pozoroval.

„Tak by mě zajímalo, o čem to vlastně mluvil,“ řekl nakonec spíš sám pro sebe. Pak ale pokrčil rameny a zvedl hlas v hlasitém vyvolávání. „Pirožky! Horké párky! V rohlíku! Všechno maso dokonale čerstvé! Čuníci si nestačili všimnout, že je melou!“

Lesklá neposedná myšlenka z písečného kopce od moře to všechno pozorovala. Alchymista ani netušil, že tam něco jako myšlenka je. Věděl jedině to, že má dnes výjimečně dobré nápady.

Teď myšlenka pronikla do mozku prodavače párků a pirohů.

Znala i takovéhle myšlení. Přímo je milovala. Člověk, který dokázal prodávat pirohy a párky podobné noční můře, dokázal prodávat i sny.

Myšlenka si spokojeně poskočila.

Na vzdáleném písečném vrchu zavířil vítr v hraničce studeného popela.

O něco níž, na úbočí vrchu, v místě, kde zápasil o život zakrslý jalovec, se začal sesouvat malý pramínek písku.

Práásk!

Na stůl Vzoromila Výsměška, nového arcikancléře Neviditelné univerzity, se snesl závoj jemného omítkového prachu právě ve chvíli, kdy si pokoušel uvázat před zrcadlem jednoho zvláště vzdorovitého motýlka.

Podíval se k oknu, jehož spodní půle byla zasklená matovým sklem. Nad horním Ankh-Morporkem se vznášel oblak hustého dýmu.

„Kvestóór!“

Udýchaný kvestor se objevil během nekouká vteřin. Hlasité zvuky ho vždycky znervózňovaly.

„To dělají alchymisté, pane,“ lapal po dechu.

„To už je tenhle týden potřetí. Mizerní prodavači rachejtlí!“ zabzučel vztekle arcikancléř.

„Obávám se, že máte pravdu, pane,“ souhlasil kvestor.

„Co si o sobě ta pakáž myslí? Proč dělají takový kravál?“

„To vám opravdu neřeknu, pane,“ odpověděl kvestor, kterému se pomalu vracel dech. „Alchymie mě nikdy nezajímala. Je všeobecně příliš… příliš…“

„Nebezpečná,“ prohlásil arcikancléř rozhodným hlasem. „Je třeba míchat v ní spoustu různých podezřelých věcí a odříkávat zbytečné množství podivných slov, znáte to: ,a co by se teď tak asi stalo, kdybychom do toho přidali kapku téhle žluté vodičky?‘ a pak chodíte čtrnáct dní bez řas a bez obočí.“

„Já jsem chtěl říci, že je spíš nepraktická,“ ozval se kvestor. „Oni se pokoušejí udělat věci tím těžším způsobem, a přitom máme k dispozici jednouchou magii pro všední den, že?“

„Já mám pocit, že se nějak pokoušejí vyléčit kámen mudrců nebo co,“ odfrkl si pohrdavě arcikancléř. „Podle mého je to všechno naprostá pitomost, to si myslím já. V každém případě pro dnešek jsem skončil.“

Arcikancléř se začal opatrně sunout k východu, ale kvestor na něj zamával svazkem papírů.

„Ještě než odejdete, arcikancléři,“ jeho hlas zněl dost zoufale, „napadlo mě, že byste mohl podepsat pár -“

„Teď ne, člověče,“ vyštěkl na něj arcikancléř. „Mám se sejít s tím chlápkem kvůli tomu koni!“

„Cože?“

„Správně.“ Dveře se zabouchly.

Kvestor na ně chvíli zíral a pak si ztěžka povzdechl.

Neviditelná univerzita měla v minulých letech už všechny možné druhy arcikancléřů. Velké, malé, mazané, mírně nepříčetné, výjimečně příčetné – ti všichni přicházeli, sloužili nějaký čas - v některých případech tak krátce, že se nepodařilo ani namalovat jejich oficiální portrét a zavěsit jej do Velké síně - a umírali. Nejstarší mág v magickém světě má zhruba stejnou naději, že se dožije dlouhého věku, jako ten, kdo by se chtěl projíždět na houpacím koni minovým polem.

To ovšem z kvestorova pohledu celkem nic neznamenalo. Jméno se prostě občas změnilo, ale důležité bylo, že arcikancléř neustále existoval, a nejdůležitější povinností každého arcikancléře, alespoň tak to kvestor viděl, bylo podepisovat listiny, a nejlépe, aniž je četl.

Tenhle byl jiný. Tak především málokdy se na univerzitě vůbec objevoval a když, tak většinou proto, aby si převlékl zablácené a potrhané šaty. Navíc křičel na lidi. Obvykle na kvestora.

A přece, v té době to vypadalo jako skvělý nápad, zvolit arcikancléře, který na půdu Neviditelné univerzity nevstoupil dobrých čtyřicet let.

Jednotlivé magické řády byly plné vzájemné řevnivostí a vedly mezi sebou neustálé malicherné, neúspěšné a zbytečné šarvátky. Z toho důvodu se výjimečně a pro jednou starší mágové shodli na tom, že univerzita teď potřebuje především období klidu, aby řády mohly svá spiknutí, intriky a lsti připravovat alespoň nějakou dobu nerušené a v pokoji. Pátrání v rejstříku mágů vyneslo na světlo Výsměška Hnědého. Ten, když ve výjimečně mladém věku sedmadvaceti let dosáhl hodnosti mága sedmého stupně, opustil univerzitu, aby, jak uvedl, dohlédl na rodinný majetek kdesi daleko na venkově.

Zdálo se, že je to ideální muž.

„Takového chlapa potřebujeme,“ souhlasili všichni. „Dá to tady do pořádku. Nové koště. Venkovský mág. Návrat ke kouzlům myslivosti, k těm kořenům magie. Bodrý starý brach s dýmkou a přimhouřenýma, veselýma očima. Takový ten venkovský mudrc, který pozná jednu kytku od druhé, rozumí si v lese s každým zvířetem, ptákem nebo broukem a je bratrem a přítelem celému světu. Pravděpodobně spává pod širým nebem. Neudivilo by nás, kdyby rozuměl větru. Umí pojmenovat všechny stromy, na to vsaďte krk. A rozmlouvá s ptáky jejich vlastní řečí.“

Vyslali posla. Výsměšek Hnědý si zhluboka povzdechl, vyprskl několik peprných nadávek, po krátkém hledání našel svou magickou hůl, která v zahradě podpírala strašáka, a vydal se na cestu.

„A kdyby s ním náhodou byly nějaké potíže,“ dodávali si mágové v hloubi svých lbí, „zbavit se člověka, který rozpráví se stromy, to by měla být velmi jednoduchá záležitost.“

Pak dorazil na univerzitu a ukázalo se, že Výsměšek Hnědý skutečně hovoří k ptákům. Přesněji řečeno na ně křičel a jeho slova obvykle zněla: „Aby ti křídla uhnila, ty ksindle!“

Všechna zvířata, ryby i ptáci Výsměška Hnědého skutečně znali. Jejich vztah k němu byl tak vyhraněný, že v okruhu zhruba třiceti kilometrů kolem jeho pozemků se při spatření špičatého klobouku ukrývali, dávali na útěk, nebo ve výjimečných případech na něj podnikali sebevražedné útoky.

Během dvanácti hodin od svého příjezdu stačil Výsměšek ustájit v příručním skladu hlavního majordoma smečku loveckých draků, několikrát vystřelit ze své obávané kuše na havrany hnízdící pod střechou Věže umění, vypít tucet lahví jednoho z nejlepších ročníků červeného vína a ve dvě ráno se překulit do své postele za zpěvu písně, která se skládala ze slov, jejichž význam si většina starších mágů musela najít ve výkladovém slovníku.

Vstal v pět ráno a vyrazil na lov kachen, které hnízdily na univerzitním pozemku.

Vrátil se a stěžoval si každému, koho potkal, že v okruhu šesti kilometrů nenašel jediný slušný pstruhový potok. (V řece Ankhu se pochopitelně rybařit nedalo, protože když jste chtěli dostat háček pod hladinu, museli jste ho tam zašlápnout nohou.)

A ke snídani si poručil pivo.

A vyprávěl vtipy.

Na druhé straně, pomyslel si kvestor, alespoň se nezajímá, a tedy neplete do každodenního běhu univerzity. Výsměšek Hnědý se nezajímal o běh ničeho, pokud to nebyla smečka loveckých draků. Cokoliv, na co jste nemohli vystřelit šíp, chytit to do oka nebo zaseknout, nepovažoval za důležité.

Pivo ke snídani! Kvestor se otřásl. Mágové se většinou dostávali do své nejlepší formy kolem poledne a snídaně ve Velké síni bývala tichá, křehká záležitost, rušená jen občasným odkašláním, tichými kroky sloužících a občasným zasténáním. Lidé, kteří se hlasitými výkřiky dožadovali nadívaných ledvinek, černého pudingu a piva, tady byli zjevem novým a naprosto nevídaným.

Jediná osoba, která se toho děsivého člověka nelekla, byl stařičký Rumpál Žička, který nedávno slavil stotřicáté narozeniny a trpěl naprostou hluchotou. Byl specialistou na pradávná kouzelná písma a za vhodný rozjezd do nového dne považoval trochu konverzace. Podařilo se mu vstřebat ten fakt, že nový arcikancléř patří k těm chlapíkům, co milují ježky a pěstují si doma kavku, a že bude trvat přinejmenším nějaký ten týden, než se vpraví do věci. Rumpál Žička s ním tedy zatím navazoval velmi civilizované a společensky bezchybné rozhovory, založené na svých velmi chabých vědomostech o přírodě a věcech kolem ní.

Věty, kterými zahajoval, pak vypadaly zhruba takto:

„Předpokládám, hmm, že to musí být pro vás, hmm, velká změna, když můžete spát ve skutečné posteli, hmm, místo pod, hmm, hvězdami, co?“ Nebo: „Tyhle věcičky tady, hmm, těm se říká nože a vidličky, hmm.“ Nebo: „Tahle zelenina na míchaných vejcích, hmm, mohla by to být petrželka, hmm, co myslíte?“

A protože arcikancléř málokdy věnoval pozornost věcem, které kdokoliv říkal během jídla, a Žička si nevšiml, že mu Výsměšek vůbec neodpovídá, vycházeli spolu skvěle.

Jenže kvestor měl jiné starosti.

Tak například alchymisty. Alchymistům nesmíte nikdy věřit. Jejich mysl je příliš vážná.

Práásk!

A to byl poslední výbuch. Pak následovala celá řada dní, v nichž se neozvala jediná exploze. Město se zase uklidnilo, a to byla velká a velmi hloupá chyba.

Kvestor si totiž neuvědomil jednu věc, a totiž, že když už se neozývají další výbuchy, neznamená to, že jejich původce přestal dělat to, co dělal. To znamenalo pouze jediné, že to začal dělat správně.

 

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Терри Пратчетта «Движущиеся картинки» (Pohyblivé obrázky) на чешском языке. Другие повести, рассказы и романы, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Изучение какого иностранного языка сейчас Вас более всего интересует?