Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Сказка для детей «Гадкий утёнок» (Ošklivé kačátko) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Христиан Андерсен. «Гадкий утёнок» (Ošklivé kačátko) – это одна из самых известных сказок датского писателя Андерсена (как и сказки «Снежная королева» или «Русалочка»). Эти популярные сказки позже были переведены на многие самые распространённые языки мира (а также на менее распространённые языки, в том числе и на чешский).

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

Теперь переходим к чтению сказки «Гадкий утёнок» (Ošklivé kačátko) на чешском языке.

Ošklivé kačátko

Na venkově bylo překrásně; bylo léto! Žito zlátlo, oves se zelenal, seno stálo na zelených lukách v kupkách a procházel se tam na svých dlouhých červených nohách čáp a hovořil egyptsky, protože se naučil této řeči od matky. Kolem polí a luk se prostíraly veliké lesy a uprostřed lesů byla hluboká jezírka. Na venkově bylo opravdu překrásně. Uprostřed sluneční záplavy stál starý panský dvůr s hlubokými strouhami kolem dokola, a od jeho zdí až dolů k vodě rostly veliké lopuchové listy — byly tak vysoké, že pod největšími mohly malé děti stát vzpřímené. Byla to divočina jako v nejhustším lese. A právě tam se uhnízdila kachna. Měla vysedět kačátka, ale začínala toho mít skoro dost, protože to trvalo již dlouho a jen málokdy ji přišel někdo navštívit. Ostatní kachny se raději proháněly po strouhách, než aby se štvaly k ní do kopce, vysedávaly pod lopuchami a štěbetaly s ní.

Konečně jedno vajíčko po druhém pukalo a ozývalo se z nich „píp, píp!“

Všechny žloutky oživly a vystrkovaly hlavičky.

„Dli! Dli! Už! Už!“ pobízela je kačena a kačátka si tedy pospíšila, jak mohla, a rozhlížela se pod zelenými listy na všechny strany. Maminka je nechala rozhlížet, jak jen chtěly, protože zeleň prospívá očím.

„Jak je ten svět veliký!“ divila se všechna kačátka, protože teď měla mnohem víc místa, než dokud byla zavřená ve vajíčku.

„Myslíte si, že tohle je celý svět?“ poučovala je maminka. „Svět se táhne ještě daleko za naši zahradu, až do farářových polí! Ale tam jsem nikdy nebyla. — Tak co, jste tu už snad všichni?“

Vstala z hnízda.

„Ba ne, nejsou ještě všichni. Největší vajíčko tu dosud leží. Jak dlouho to ještě bude trvat? Už toho začínám mít věru dost!“

A znovu se uvelebila do hnízda.

„Jak se daří?“ zeptala se stará kachna, která přišla na návštěvu.

„Jednomu vajíčku to trvá hrozně dlouho!“ stěžovala si hnízdící kachna.

„Stále se ještě neproklubává. Ale podívej se jen na ostatní: jsou to nejkrásnější kačátka, jaká jsem kdy viděla! Podobají se všechna svému otci, tomu darebovi — ani mě nepřijde navštívit!“

„Ukaž mi to vejce, co se nechce proklubat!“ řekla stará kachna. „Věř mi, je to krůtí vejce! Také mě jednou tak napálili. Co jsem se s těmi mláďaty pak nasoužila; co ti budu povídat, bály se vody. Nemohla jsem je tam za nic na světě dostat, ať jsem na ně káchala a po nich lapala a chňapala — nic nepomáhalo! Ukaž mi to vejce! Inu ovšem, je to krůtí! Nech je být a uč raději ostatní děti plavat!“

„Zůstanu přece jen ještě chvíli na něm sedět!“ prohlásila kachna. „Když na něm sedím už tak dlouho, tu chvilku to už taky vydržím.“

„Nu, prosím!“ řekla stará kachna a odešla.

Konečně velké vejce puklo.

„Píp, píp!“ zapípalo mládě a vyvalilo se ven. Bylo velikánské a ošklivé. Kachna se na ně zadívala. „Jaké je to kačátko hrozně veliké!“ divila se. „Žádné z ostatních tak nevypadá. Že by přece jen bylo krůtí? Však se to brzy pozná! Půjde do vody, i kdybych je tam měla sama shodit!“

Příštího dne bylo překrásné, nádherné počasí. Slunce svítilo na všechny zelené lopuchy při zdi. Kachní maminka se přikolébala s celou rodinkou k strouze.

„Žbluňk!“ skočila do vody. „Dli! Dli!“ volala a jedno kačátko po druhém žuchlo dolů. Voda se jim zavřela nad hlavou, ale hned byla zas na hladině a pěkně plavala. Nohy jim pracovaly samy od sebe a všechna vesele plula, i to ošklivé šedé káče.

„Ba ne, to není krocan!“ říkala si kachna. „Jen se podívejte, jak krásně pracuje nohama a jak vzpříma se drží! To je moje mládě! Ostatně je v jádře přece docela hezké, když se na ně pořádně podíváš! — Dli! Dli! Pojďte pěkně se mnou, povedu vás do světa a představím vás na kachním dvorku.

Jen se pěkně držte při mně, aby vás nikdo nezašlápl, a mějte se na pozoru před kočkou!“

Dorazily do kachního dvorku. Byl tam příšerný rámus, neboť dvě rodiny se praly o úhoří hlavu — a tak ji tedy dostala kočka.

„Vidíte, tak to chodí na světě!“ řekla kachní maminka kačátkům a olízla se kolem zobáku, protože si také dělala na úhoří hlavu laskominy.

„A teď na nohy!“ přikazovala. „Hleďte si pospíšit a ukloňte se pěkně tamhleté staré kachně! Je nejvznešenější ze všech zdejších. Má v sobě španělskou krev, proto je tak silná. Jak vidíte, má kolem nohy červený klůcek — to je neobyčejně krásné a je to největší vyznamenání, jakého může kachna dosáhnout. Znamená to, že by velmi neradi o ni přišli, a proto ji má každý, zvířata i lidé, dobře poznat! — Pospěšte si — a nestavět nohy dovnitř!

Dobře vychované káče dává nohy pěkně daleko od sebe, jako tatínek a maminka! Podívejte, takhle!

Ukloňte se teď a řekněte pěkně ‚kách! kách!‘“

Kačátka udělala, jak jim maminka nařídila. Ale ostatní kachny si je prohlížely a hlasitě káchaly: „Vida! Ještě tuhle čeládku! Jako by nás tu už nebylo až dost! A jak to jedno káče vypadá, fí! To tu nestrpíme!“

Jedna kachna se hned k němu rozletěla a štípla je do šíje.

„Necháš ho!“ zavolala kachní maminka. „Vždyť nic nedělá!“

„Ale je příliš velikánský a nápadný!“ prohlásila kachna, jež ho štípla. „A tak ho musíme štípat!“

„Máš hezké děti, maminko!“ řekla stará kachna s hadříkem na noze.

„Všechny jsou hezké až na jedno, to se ti nepovedlo! Přála bych si, abys je předělala.“

„To nejde, Vaše Milosti!“ řekla kachní maminka. „Není hezké, ale má nesmírně dobré srdce a plave krásně, jako kterékoli jiné kačátko, ba skoro ještě lépe. Věřím, že vyroste do krásy, nebo že časem bude trochu menší hromotluk. Leželo dlouho ve vejci, a proto nemá postavu jak se patří!“

Poškubala kačátko za krkem a uhladila ho pěkně na hřbetě.

„Kromě toho je to kačer,“ dodala, „a tak na tom tolik nesejde. Doufám, že bude hodně silný a že se životem dobře protluče.“

„Ostatní kačátka jsou roztomilá!“ chválila stará kachna. „Chovejte se tu jako doma, a najdete-li úhoří hlavu, tak mi ji můžete přinést!“

A byli tam tedy jako doma.

Jen ubohé kačátko, jež se proklubalo z vejce poslední a vypadalo tak ošklivě, kdekdo štípal, škubal a zlobil, jak kachny, tak slepice. „Je to takový hromotluk!“ říkali všichni. A krocan, který se narodil s ostruhami, a který si proto myslil, že je císař pán, nadmul se jako loď s plnými plachtami, rozběhl se na kačátko a hudroval, až celý zrudl. Ubohé kačátko nevědělo co dělat, kam se vrtnout. Trápilo se, že je tak ošklivé a že je celému kachnímu dvorku na posměch. Tak proběhl první den a později to bylo čím dál horší. Všichni ubohé kačátko štvali, i vlastní sourozenci byli k němu zlí a jen říkali:

„Kdyby tě tak chtěla kočka vzít, ty šeredo!“

I maminka si povzdechla:

„Kdybys raději byl někde za horami!“

Kachny ho štípaly, slepice ho klovaly a děvečka, jež dávala drůbeži, po něm kopla. A tak kačátko uteklo, uletělo přes plot. Ptáčci v jeho křoví zděšeně vzlétli a kačátko si pomyslilo:

„To proto, že jsem ošklivé!“ Zavřelo oči a utíkalo dál. Došlo až k velikému močálu, kde hnízdily divoké kachny.

Zůstalo tam celičkou noc, bylo velmi unavené a utrápené. Ráno divoké kachny vzlétly a uviděly nového druha.

„Kdo jsi?“ ptaly se ho. Kačátko se otáčelo na všechny strany a zdravilo, jak nejlépe umělo.

„Ty jsi mi pěkný šereda!“ říkaly kachny. „Ale co na tom, když se nemíníš přiženit do naší rodiny!“

Chuděra kačátko! Nemyslilo vůbec na ženění — jen kdyby tak smělo zůstat v rákosí a napít se občas močálové vody!

Leželo tam plné dva dny; tu přiletěly dvě divoké husy, nebo správněji, dva houseři. Neuplynulo dosud mnoho vody od té doby, co se vyklubali z vejce, byli proto poněkud prostořecí.

„Poslyš, kamaráde!“ volali na ošklivé kačátko. „Jsi takový šereda, že se mi docela líbíš! Pojď s námi a buď tažným ptákem jako my!

Hnedlinko vedle na sousedním močále bydlí několik roztomilých, nádherných divokých hus — samé slečny a volají ,Hej! Hej!‘ Můžeš ještě udělat štěstí, přestože jsi takový šereda!“

„Pif — paf!“ rozlehlo se pojednou shora a oba houseři spadli mrtví do rákosí; voda se zbarvila do krvavá. „Pif— paf!“ zaznělo znovu a z rákosí vylétla celá hejna divokých hus. Znovu třeskly rány. Byl veliký hon. Lovci obklíčili močál, ba někteří seděli i ve větvíc stromů, vybíhajících daleko nad rákosí. Modravý kouř se táhl v obláčcích mezi tmavými stromy a válel se daleko nad vodou. Bahnem se řítili psi — plesk, plesk! Sítí i rákosí se kymácelo na všechny strany. Byla to hrůza pro ubohé kačátko. Otočilo hlavu, aby ji schovalo pod křídlo, ale přímo vedle něho náhle stál velikánský pes. Jazyk mu visel daleko z chřtánu a oči mu svítily příšerně zle. Natáhl rozevřenou tlamu až ke kačátku, vycenil ostré zuby a plesk! — odcházel, aniž se ho dotkl.

„Zaplať Pánbůh!“ povzdechlo si kačátko. „Jsem tak šeredné, že mě ani pes nechce!“

Leželo docela tiše, zatím co broky svištěly rákosím a třaskala rána za ranou.

Teprve když už den pokročil, rozhostilo se zase ticho. Ale ubohé kačátko se dosud neodvažovalo zdvihnout. Čekalo ještě několik hodin, nežli se rozhlédlo, a pak pospíchalo, jak mohlo, z močálu. Utíkalo přes pole a louky; byl silný vítr, takže se jen s námahou prodíralo vpřed.

K večeru došlo k chudičké chaloupce. Byla tak ubohá, že sama nevěděla, na kterou stranu spadnout a jen proto zůstávala stát. Vítr kolem kačátka řičel, že si musilo přisednout na ocas, aby odolalo jeho nárazům. A bylo stále hůř. Vtom kačátko zpozorovalo, že dveře chaloupky vypadly dole ze závěsu, a visí proto nakřivo, takže by se mohlo vzniklou skulinou protáhnout do světnice. A hned to udělalo.

V chaloupce bydlila stařenka s kocourem a slepicí. Kocour, kterému říkala Synáček, dovedl ježit hřbet a příst; dovedl i jiskřit, ale to ho musili hladit proti srsti. Slepice měla malé krátké nožky, a říkali jí proto Krátkonožka; snášela pěkně vajíčka a stařenka ji měla ráda jako vlastní dítě.

Ráno hned zpozorovali cizí kačátko a kocour začal příst a slepice kdákat.

„Copak?“ řekla stařenka a rozhlédla se. Neviděla však už dobře, a myslila si proto, že kačátko je tučná kachna, která se zatoulala. „To je mi vzácný úlovek!“ libovala si. „Budu teď mít kachní vejce — jen není-li to kačírek! Musíme to vyzkoušet!“

Kačátko bylo tedy přijato na tři neděle na zkoušku, ale vajíčka se neobjevovala. Kocour byl pánem v domě a slepice milostpaní; říkali vždy „my a svět!“, protože věřili, že jsou jeho polovicí — a to lepší polovicí! Kačátku se zdálo, že je možno mít i jiné mínění, ale to slepice nestrpěla.

„Umíš snášet vajíčka?“ zeptala se ho.

„Neumím.“

„Tak tedy drž zobák!“

A kocour se ho otázal: „Umíš ježit hřbet, příst a jiskřit?“

„Neumím.“

„Nech si tedy své mínění pro sebe, když hovoří rozumní lidé!“

Kačátko vysedávalo v koutku a bylo mu smutno u srdce. A tu se rozpomnělo na svěží vzduch a na sluneční svit. Přepadla je podivná touha plout po vodě, že nakonec nemohlo jinak, muselo se svěřit slepici.

„Co je to s tebou?“ zeptala se. „Nemáš nic na práci, proto dostáváš roupy! Snášej vajíčka nebo přeď, a přejde tě to!“

„Ale když je to tak krásné plout po vodě!“ řeklo kačátko. „Je tak krásné, když se ti nad hlavou zavře voda a potopíš se až na dno!“

„Inu, to je mi opravdu náramný požitek!“ řekla slepice. „Zbláznilo ses! Zeptej se jen kocoura — je nejmoudřejší ze všech, koho znám — jestli pluje rád po vodě nebo se potápí! O sobě ani nechci mluvit! — Zeptej se i naší vrchnosti, stařenky, moudřejšího stvoření, než je ona, není na celém světě! Myslíš, že ji láká plavat a mít hlavu pod vodou?“

„Vy mi nerozumíte!“ žehralo kačátko.

„Když my ti nerozumíme, kdo by ti už rozuměl! Nechceš snad přece být moudřejší než kocour a než naše stařenka, o mně už nemluvíc! Jen se, dítě, nedělej a děkuj Stvořiteli za všechno, čeho se ti tu dostalo! Nedostalo ses do teplé světnice a do společnosti, kde můžeš leccos pochytit? Ale jsi žvanílek a není zrovna nejzábavnější zabývat se tebou! Mně můžeš věřit, myslím to s tebou dobře: říkám ti nepříjemnosti, a podle toho se poznají praví přátelé. Hled jen, abys snášelo vajíčka a naučilo se příst nebo jiskřit!“

„Myslím, že se vydám do širého světa,“ řeklo kačátko.

„Inu, tak si jen jdi!“ odpověděla mu slepice.

A kačátko šlo. Plavalo po vodě, potápělo se, ale všechna zvířata je pro jeho ošklivost přezírala.

Nastal podzim, listí v lesích zežloutlo a zhnědlo, zmocnil se ho vítr, takže tančilo dokolečka, a vysoko ve vzduchu bylo cítit zimu. Mraky visely těžké kroupami a sněhovými vločkami a na plotě havran křičel zimou „Krá! Krá!“ Ba, člověka mrazilo už jen při pomyšlení na tu zimu.

Ubohému kačátku se opravdu nevedlo dobře!

Jednou večer, když slunce právě překrásně zapadalo, vyletělo z křoví hejno nádherných velkých ptáků. Kačátko dosud nikdy nevidělo někoho tak krásného: byli oslnivě bílí, s dlouhými, ohebnými krky. Byly to labutě; vyrážely nesmírně podivuhodné zvuky, rozpjaly nádherná dlouhá křídla a odlétaly ze studených krajů do teplejších zemí, k širému, volnému moři.

Stoupaly vysoko, převysoko, a malému ošklivému kačátku bylo podivně u srdce. Otáčelo se na vodě dokolečka, natahovalo za nimi vysoko krk a vyrazilo výkřik, tak hlasitý a podivný, že jemu samému z toho bylo úzko.

Nemohlo na ty krásné, šťastné ptáky zapomenout, a když je ztratilo z dohledu, rychle se potopilo až na samotinké dno. Když zase vyplulo, bylo nadobro jako ztracené. Nevědělo, jak se ti ptáci jmenují, ani kam letí, ale přesto je milovalo, jako dosud nikoho. Nezávidělo jim však ani trochu — jak by je bylo mohlo napadnout přát si takovou krásu — bylo by bývalo šťastné, jen kdyby je byly kachny strpěly mezi sebou, je, ubohé ošklivé stvoření!

Zima byla tuhá, nesmírně tuhá. Kačátko musilo plavat sem tam po rybníce, aby nemohl úplně zamrznout. Ale každé noci se otvor v ledu, v němž plavalo, úžil a úžil. Mrzlo, až praštělo. Kačátko musilo neustále pracovat nohama, aby se led úplně nezavřel. Nakonec únavou zmalátnělo, zůstalo nehybně ležet a zamrzlo v ledu.

Časně zrána šel okolo sedlák. Uviděl kačátko, sešel k němu, rozbil dřevákem led a odnesl je domů ženě. Tam přišlo zase k sobě.

Děti si s ním chtěly hrát, ale kačátko myslilo, že mu chtějí ublížit, a vletělo v poděšení rovnou do krajáče mléka, které se rozstřiklo po světnici.

Selka vykřikla a rozmáchla se a kačátko vlétlo do máselnice a pak do sudu s moukou a zase z něho vyletělo: pane, to vypadalo! Selka křičela a oháněla se po něm pohrabáčem a děti klopýtaly jedno přes druhé chtějíce je chytit, a smály se a křičely. Ještě štěstí, že byly dveře otevřené; kačátko vyletělo mezi křoví do čerstvě napadaného sněhu a zůstalo tam ležet jako ve mdlobách.

Bylo by příliš smutné vypravovat o vší bídě a utrpení, jež kačátko zakusilo za té kruté zimy Když sluníčko začalo zase hřát, leželo v močále mezi rákosím; skřivánci zpívali — bylo překrásné jaro.

Pojednou kačátko roztáhlo křídla; zašuměla silněji než dříve a nesla kačátko mocně vpřed. Nežli se nadalo, octlo se ve veliké zahradě, kde kvetly jabloně, kde voněl šeřík a skláněl se na dlouhých zelených větvích k hladině křivolakých průplavů. Jak tam bylo krásně, jak jarně a svěže! Právě proti kačátku se vynořily z houští tři krásné bílé labutě. Zašuměly křídly a pluly nesmírně lehce po hladině. Kačátko poznalo ty nádherné ptáky a zmocnil se ho podivný smutek.

„Poletím k nim, k těm královským ptákům! Uklovou mne k smrti za to, že já, takový šereda, odvažuji se k nim přiblížit. Ale ať! Lépe, když mě oni usmrtí, než aby mě štípaly kachny, klovaly slepice, kopala děvečka z drůbežárny, a než v zimě zase tak trpět!“  Vletělo na vodu a plulo k nádherným labutím. Uviděly je a zamířily k němu, šumíce křídly.

„Jen mě ubijte!“ řeklo nešťastné stvoření a sklonilo hlavu k hladině, očekávajíc smrt. Ale co to v čiré vodě vidí? Uvidělo pod sebou vlastní obraz: není již nemotorným, špinavě šedým ptákem, ošklivým a všem odporným, je labutí!

Nevadí, narodíš-li se v kachním dvorku, jen když jsi z labutího vejce!

Mladá labuť byla nesmírně šťastná, vzpomínajíc na všechna utrpení a na všechna protivenství, jež zakusila: dovedla teď ocenit své štěstí, všechnu nádheru, jež jí kynula.

A velké labutě pluly kolem ní a hladily ji zobákem.

Do zahrady přišlo několik dětí. Házely do vody chléb a zrní a nejmenší z nich zvolalo:

„Je tu nová labuť!“ A ostatní také zajásaly: „Přiletěla nová labuť!“

Tleskaly a tančily kolem a běžely pro tatínka a pro maminku. Házely do vody chléb a koláče a všichni říkali: „Ta nová labuť je nejhezčí! Je tak mladá a krásná!“ A staré labutě se jí ukláněly.

Tu se jí zmocnil velký ostych. Ukryla hlavu pod křídla, nevěděla co počít. Byla nesmírně šťastná, ale ani trochu pyšná, protože dobré srdce nikdy nezpyšní. Vzpomínala si, jak ji pronásledovali a jak se jí posmívali.

Teď slyšela všechny říkat, že je nejkrásnější ze všech těch překrásných ptáků. Šeříky skláněly větve až k ní na hladinu a slunce svítilo teple a krásně. Křídla mladé šťastné labuti zašuměla, její štíhlá šíje se narovnala a labuť ze srdce zajásala: „O tak velkém štěstí se mi ani nesnilo, když jsem byla ošklivým kačátkem!“.

Другие сказки разных народов мира, переведённые на чешский язык, можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке». Если вас интересуют также сказки на других иностранных языках, их можно найти в разделе «Сказки онлайн».