Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Собачье сердце» (Psí srdce) на чешском языке – читать онлайн, автор повести – Михаил Булгаков. «Собачье сердце» (Psí srdce) - это одно из самых известных произведений Михаила Булгакова, которое позже было переведено почти на все самые распространённые языки мира, а также на многие менее распространённые (в том числе и на чешский). Кроме того, был снят фильм по сюжету, который так и называется - «Собачье сердце».

Остальные книги для детей, а также много других книг, переведённых на чешский язык, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей также создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский язык по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению книги «Собачье сердце» (Psí srdce) на чешском языке. На этой странице выложена первые 2 главы повести, а ссылка на продолжение книги «Собачье сердце» (Psí srdce) будет в конце страницы.

Psí srdce

I.

Au-u-u-u-u-uu! Kde jste kdo? Umírám. Pod vratama skučí jen vánice modlitby za spásu mý duše - a já s ní. Je konec, konec. To prase se zasviněnou kuchařskou mitrou na hlavě mi v závodce Ministerstva národního hospodářství chrstlo vařící vodu na levej bok a takhle mě zřídilo. Gauner — a to si říká proletář! Bohajeho, to je bolest! Až na kost. A já vyju a vyju, jako by vytí už někdy někoho spasilo!

Co jsem mu udělal? Snad nechce tvrdit, že když se trochu poreju v pomejích, ministři nebudou mít co žrát? Hamoun! Koukněte se někdy na tu jeho držku, má ji širší než delší. A hlavu vybílenou. Ach lidi! Lidi! V poledne jsem vyfás místo žrádla vařící sprchu — a teď už se stmívá... Z prečistěnský hasičárny voní cibule, řek bych, že budou tak čtyři pryč. No, to se ví, hasiči mají k večeři kaši. Ale kaše, to už je to poslední ... zrovna jako houby. I když jeden pes z Prečistěnky povídal, že na Něglinný — menuje se to tam Bar — servírujou houby s pikantním sosem za tři ruble pětasedumdesát. No co, když na to má někdo žaludek... Pro mě to je to samý jako voblizovat galoše. Au-u-u-u-uu...

Pekelně mě bolí tělo a svý perspektivy vidím úplně černě. Zejtra budu samej škvarek a rád bych věděl, kdo mě bude kurýrovat. V létě bych se snad dohrabal do Sokolníků, roste tam hojivá tráva a navíc se tam po lidech najde špiček z buřtů a mastnejch papírů habaděj. A kdyby se tam pořád nemetali všelijaký debilové a nevyli na pasece při měsíčku srdceryvně „Božská Aí—ído“, dalo by se tam fešácky žít. Ale řekněte, kam já teď můžu jít? Už vás někdy někdo kop vokovanou botou? Mě jo. Už jste někdy dostali cihlou do žeber? Já mockrát. Všecko jsem si zkusil, na osud si nestěžuju, a jestli teď brečím, není to jenom fyzickou bolestí a zimou, mám totiž, vážení, pořád ještě duši — psí duše má tvrdej kořínek...

Ale tělo! To už je na hadry... Co lidí si na něm už zchladilo žáhu! Teď mi dělá hlavně starosti, že se mi ta kurva kuchařská dostala až na kůži, až pod srst, a mýmu levýmu boku už asi nepomůže ani svěcená voda. Jestli chytnu zápal plic, jestli k tomu dojde, vážení, chcípnu hlady. S touhle chorobou se dá tak ještě ležet někde pod schodama před hlavním vchodem, ale řekněte sami, kdo bude potom svobodnýmu psímu mládenci, upoutanýmu na lůžko, shánět kus žvance a šmejdit v koších na vodpadky? Kdo jen? S chycenou plící sotva polezu a stačí obyčejná rána holí, aby mě vyřídila nadobro. Domovník s plechovým číslem na klopě mě pak popadne za nohy a hodí na valník...

Domovníci jsou ze všech proletářů ta nejhnusnější lůza. Lidskej sajrajt, nejhorší spodina. Zatímco kuchaři jsou jiná ráce. Třeba nebožtík Vlas z Prečistěnky. Co ten zachránil psích životů! V nemoci je nejhlavnější mít jistýho kus žvance, a takovej Vlas, jak vyprávějí starší psi, klidně hodil psovi kost, na který byla třeba i osminka masa. Dej mu pánbůh království nebeský, protože to nebyl jen tak někdo, ale kuchař hraběte Tolstýho a jeho rodiny. Žádná smradlavá závodka, kde se vyvařujou blivaniny, že nad nima zůstává rozum stát i psovi. Víte, co ty bestie dávají do zelňačky? Smradlavý nasolený maso. Jenže strávníci to nepoznají, běhají tam a žerou, až jim praská za ušima.

Třeba taková písařka... Má devět tříd, pětačtyřicet rublů měsíčně a je ráda, že je ráda. To se ví, že jí její milánek sem tam koupí punčošky z perský příze, ale co vona si za to musí, chudinečka, nechat líbit! Ani ho nehne, aby se s ní miloval normálně... jenom po francouzsku! Mezi náma... jsou to pěkný prasata, ty Francouzi. I když žerou královsky a ke všemu pijou červený víno. Jo... Takový písařce nakonec nic než závodka nezbyde, to víte, s pětačtyřicíti rublíkama do Baru chodit nemůže, když nemá pomalu ani na biograf, na tohleto jediný ženský potěšení. A tak se holka votřásá hnusem, křiví hubu, ale slupne to... Za ubohý dva chody zaplatí čtyřicet kopejek — poctivá cena je patnáct a vostatních pětadvacet jde do kapsy vedoucímu ... Přitom by ale, puťka zlatá, potřebovala úplně jinou stravu. Má chycenej pravej plicní hrot, i francouzskou nemoc prodělala. V práci jí z platu strhnou kdejakou blbost, v závodce ji nacpou smradlavým masem... a vona? Co vona? Metelí si to průjezdem v punčochách vod miláčka. Nohy ji zebou, v břiše jí kručí, s chlupama je na tom asi jako teď já, a to její krajkový nic místo kalhotek ji nezahřeje, to je jenom rajc pro cukrouška. Kdyby si natáhla flanelový bombarďáky, určitě by na ni začal řvát: „Hnusíš se mi, vohyzdo jedna! S bombarďákama se mě už moje Matrjóna něco natrápila. Až jsem jí musel dát kopačky. Teď nadešla moje chvíle! Teď jsem předseda, a co si nakradu, všecko dám na ženský, na čokoládový pralinky a na šampáňo. Však jsem dost hladu užil za mlada. A vůbec! Po mně potopa, stejně posmrtnej život neexistuje.”

Je mi jí líto, vážně. Jenže mě samotnýho je mi taky líto, a víc. To neříkám z pejchy, chraň bůh, ale proto, že mně je fakticky hůř než jí. Vona se vohřeje aspoň doma, no a já, co já... Kam já se poděju? Au-u-u-u!

„Pocem, Baryku, nono, copak hned ceníš zuby, ubožáčku? Ublížil ti někdo? Hu...”

Suchá vánice, čarodějnice jedna, zalomcovala vraty a vzala slečinku koštětem přes ucho. Sukni jí vyhrnula nad kolena, odhalila bezové punčošky a úzký proužek zapraného krajkoví, vyrazila jí dech a psa zasypala sněhem.

„Kristepane... To je počasí... Fuj... A žaludek mám jak na vodě, asi z toho nasolenýho masa, z ničeho jinýho to nebude! Kdy to už všechno skončí...”

Sklonila hlavu, vzala vrata ztečí, prodrala se ven a na ulici to začalo kolem ní vířit a kroužit, začala se po kouskách ztrácet, až si ji vzal sněžný vír a zmizela úplně.

Pes zůstal u vrat, tiskl se zohaveným a rozbolavělým bokem ke studené tlusté zdi, sotva dýchal a byl pevně odhodlán nehnout se odtud, i kdyby měl v tomhle průjezdu vážně chcípnout. Byl zoufalý. V srdci měl takovou bolest a hořkost, takovou osamělost a hrůzu, až se mu vykutálely z očí jako pupínky drobné psí slzy. Ale hned zase uschly. Na poraněném boku mu pod speklými zmrzlými chomáči chlupů prosvítaly zlověstně červené skvrny po opaření.

Kuchaři jsou kreténi a kruťasové, že jim není rovno. Řekla mu Baryku... Krucinál, on přece není žádnej Baryk. Správnéj Baryk je vypasenej, sádelnatej a blbej, žere ovesnou kaši a taky má ňáký pány rodiče, kdežto on je jen vyčouhlá, vychrtlá kostra se spečenými chlupy, hubenej toulavej vobejda pes. Ale přece jen — dík za dobré slovo.

V domě naproti bouchly dveře jasně osvětleného krámu a vyšel z nich jakýsi občan. Určitě občan, a ne soudruh, podle všeho dokonce pán z lepší společnosti. Řečeno milostpán. Máte dojem, že tak soudím podle kabátu? Blbost. No-blesní ohoz má teď kdekdo i mezi proletářema. S takovýmhle límcem ovšem ne, to je bez debat, jenže na dálku to hned tak někdo poznat nemusí. Jedině pánovy voči nezklamou. Ani zblízka ani zdálky. Fakt, jedině voči jsou důležitý. Asi jako barometr. Všecko se z nich pozná — kdo má duši vyprahlou jak poušť, kdo je schopen pro nic za nic nabrat psa špičkou boty do žeber, kdo se pořád jen klepe strachy. Takovýho poseru je přímo rozkoš rafnout do kotníku. Bojíš se? Tak ať máš proč. Kdo se bojí, nesmí do lesa... r-r-r-... haf... haf...

Pán sebejistě přešel ulici, třebaže vánice na něj taky pěkně dorážela, a namířil si to k průjezdu.

Jo, ten má ale přesný voko. Ten rozhodně zasmrádlý nasolený maso nežere, a kdyby si mu někdo troufnul takový maso dát na stůl, udělal by příšernej skandál a napsal možná i do novin: mne, Filippa Filippoviče, ošidili na jídle...

Jde pořád blíž a blíž. Tohle individuum neví, co je hlad, i když nekrade, ten nekope do psů, ale sám se taky nikoho nebojí... a nebojí se proto, že je pořád sytej. Pán bude asi duševně pracující, špičatou bradku a šedivý kníry má jak ze žurnálu, načepejřený a furiantský, ani francouzskej hrabě by se za ně nemusel stydět. Ale vítr z jeho strany voní ošklivě, smrdí špitálem. A čvaňhákama.

Na mou duši, co tenhle fešák dělal v konzumu... Už je tady... Na co čeká? Au-u-u... Co moh asi kupovat v tom špinavým konzumu? Gastronom na Rudým náměstí je mu málo? Co to cejtím? Sa-lám. Milostpane, kdybyste tušil, z čeho ten salám dělají, podruhý byste se tomu krámu vyhnul na sto honů. Dejte ho mně!

Pes sebral zbytek sil a pološílený se doplazil na chodník. Nad hlavou mu vánice vystřelila z děla a vzdula transparent s obrovskými písmeny: JE MOŽNÉ OMLAZENÍ?

Samozřejmě že je. Mě omladila vůně a postavila mě na nohy. Vůně sevřela v křečích moje břicho prázdný dva dni a dvě noci, to ona zvítězila nad špitálem, všecko způsobila jen a jen ta rajská vůně starý herky rozemletý s česnekem a pepřem. Cítím ji, vím, že v pravé kapse kožichu má salám. Teď je přímo nade mnou. Ó můj vládce! Shlédni na mě! Umírám. Otroctví, to je náš svinskéj úděl!

Pes se plazil po břiše jako had, oči zality slzami.

Račte se podívat, to je prácička jednoho kuchaře. Jenže vy mi stejně ten salám nedáte. Kdepak. Och, já bohatý lidi znám. Ale teď vážně: nač vy ho potřebujete? K čemu vám je ta zasmrádlá kobyla dobrá? Větší sajrajt do žaludku byste v Moskvě těžko hledal... leda na trhu s kolchozníma přebytkama. Jenže vy jste dneska snídal, vy jste díky mužskejm pohlavním žlázám osobnost světovýho formátu. Au-u-u... Ale co se to děje na tom světě? Jak se zdá, smrt se odkládá, a zoufat si by teď byl doopravdy hřích. Teď to chce jen jedno - lízat mu ruku.

Záhadný pán se k psovi shýbl, zablýskal zlatými obroučkami brýlí a vytáhl z pravé kapsy podlouhlý bílý balíček. Aniž svlékl rezavé rukavice, rozbalil papír, který mu v mžiku vzala vánice, a utrhl kousek salámu zvaného „krakovský jemný“. Dal ho psovi.

Ó pane, jste šlechetnost sama! Au-u-u-u!

„Fijú - fijú,” hvízdl pán a dodal strašné přísným hlasem: „Žer, Baryku!”

Zase Baryk. Že ho ale pokřtili! No co, říkejte si mi jak chcete. Máte na to za tenhle fantastickej skutek milosrdenství svatý právo...

Pes v mžiku prokousl slupku a s kňučením se zahryzl do krakovského salámu. Měl ho v sobě, než bys řekl švec. Polykal ho i se sněhem a dávil se až k slzám, protože z hladu málem zhltl i provázek.

Ještě, ještě, ručičku lížu, hózny líbám, blahodárče můj!

„Teď ne... snad později...” Milostpán mluvil úsečně, jako by velel rotě vojáků. Shýbl se k Barykovi, zpytavě se mu zadíval do očí a zničehonic ho pohladil rukou v rukavici důvěrně a něžně po břiše.

„A—ha,” pravil velevýznamně, „obojek nemáš a to je dobře, právě tebe jsem potřeboval. Tak za mnou.” Luskl prsty. „Fijú — fijú!”

Za vámi? Až na kraj světa. Třeba mě teď zkopejte těma svejma filcovejma botičkama, ani nepípnu.

Po celé délce Prečistěnky svítily lucerny. Psa nesnesitelně bolel opařený bok, ale i na tahle muka chvílemi zapomínal, stravován jedinou myšlenkou — nesmí teď v davu ztratit tu nádhernou vidinu v kožichu a musí jí nějak projevit lásku, oddanost. Taky že cestou z Prečistěnky do Obuchovovy uličky projevil pes své city nejmíň sedmkrát. U Mrtvé uličky políbil pánovi botu, a jak mu razil cestu davem, vyděsil příšerným vytím jednu dámu do té míry, až dosedla na patník. Pro jistotu pak ještě asi dvakrát zakňučel, aby lidi přesvědčil, že si zaslouží soucit.

Toulavý kocour, nějaká potvora, vzdáleně připomínající sibiřskou rasu, vyrazil — vánice nevánice — zpod okapové roury, neboť také ucítil krakovský salám. Barykovi se zatmělo před očima, když si pomyslel, že jeho bohatý podivín, mecenáš raněných psů, zaběhlých v průjezdech, vezme do péče i tohohle lotra zlodějského a on že se s ním bude muset o moskevskou konzumní delikatesu podělit. Vycenil na kocoura plnou hubu zubů, ten začal prskat jak proděravělá hadice a vyletěl po okapu až do výšky prvního patra... R—r—r—r... haf! Zmiz! Naše konzumní delikatesa není pro kaž-dou utahanou flaksu jako jsi ty, couro prečistěnská!

Pán psovu oddanost ocenil a právě u hasičské zbrojnice, u okénka, z něhož se linulo příjemné brumlání lesního rohu, odměnil Baryka dalším, trochu menším kouskem, sotva dvě deka.

Ten chlap není normální. Von mě vlastně láká sebou. Nemějte strach! Já nikam neuteču. Pudu za váma všude, kam se hnete.

„Fijú - fijú - fijú! Sem pojď!”

Obuchovská. Promiňte laskavě. Ale já tuhle uličku moc dobře znám.

„Fijú — fijú! Sem pojď!”

S promin... Ech, jen to ne, prosím vás. Buďte tý lásky sem ne. Tady mají vrátnýho. A nic horšího a nebezpečnějšího než vrátnej snad na světě neexistuje. Kam se na něj hrabe domovník! Vrátnej je nejzavilejší rasa, co znám. Lítější než kocour. Voprýmkovaný vrahouni to sou...

„Tak se neboj, pojď!”

„Zdravíčko přeju, Filippe Filippoviči.”

„Dobrý den, Fjodore.”

Hergot, milostpán je někdo. Já žasnu, koho mi to jen pánbůh seslal! Klidně si vodí hafany z ulice kolem vrátnýho do družstevního baráku — a nic. Koukněte na něj, koukněte na toho pacholka portýrskýho, je zticha jako pěna a stojí ani se nehne. Kouká sice trochu ponuře, ale v podstatě je mu to jedno, hlavně že má zlatý prýmkování na čepici. Vše pro milostpána, milostpán je tu v úctě! A já ho, vašnosti, doprovázím, já mu dělám doprovod. Tak co, kopneš si? Pěkně si necháš zajít chuť. Jinak se ti totiž zahryznu do proletářský mozolnatý nohy. Za všechno, cos mi kdy proved. Kolikrát jsi mě vzal koštětem po hubě, až jsem ji měl celou nakřivo, kolikrát?

„Tak pojď honem.”

Rozumím, rozumím, neračte se znepokojovat. Kam vy, tam i já. Jenom mi pěkně ukazujte cestu, a já už pozadu nezůstanu, i kdybych měl padnout bolestí.

„Pošta žádná, Fjodore?”

Zespodu schodiště se nese uctivé:

„Žádná, Filippe Filippoviči, (a intimně, polohlasem pokračuje) do trojky jsme dostali nový soudruhy nájemníky.”

Jeho Blahorodí psí mecenáš se prudce obrátil na schodech, naklonil se přes zábradlí a zděšeně se zeptal:

„Vážně?”

Oči se mu zaokrouhlily a kníry naježily.

Vrátný zvrátil hlavu co nejvíc dozadu, přiložil si dlaň k ústům a zlou zprávu potvrdil.

„Už je to tak, dokonce čtyři lidi.”

„Proboha! Dovedu si představit ten blázinec v bytě. Co jsou to zač!?”

„Vím já?”

„A co Fjodor Pavlovič?”

„Shání španělský stěny a cihly.”

„Hergot, co je tohle za pořádek?”

„Do všech bytů kromě vašeho, Filippe Filippoviči, se budou teď stěhovat nájemníci. Dneska byla schůze, zvolil se novej domovní výbor a starej dostal kopačky.”

„Ajajaj, to jsou noviny. Fijú — fijú!”

Už jdu, pane, držím s váma krok. To víte, ten můj nemocnej bok, jak jste si ráčil všimnout, se nezapře. Jednu pusu na botičku, když dovolíte...

Portýrský prýmek dole jim zmizel z očí. Na mramorovém odpočivadle ovanulo psa teplo z trubek ústředního topení, pak ještě jednou zahnuli — a hele — mezanin.

II.

Proč se učit číst, když maso stejné voní na kilometr? Ale žijete-li v Moskvě a máte-li aspoň trochu za ušima, stane se z vás gramotnej pes i bez těch jejich kursů. Ze čtyřiceti tisíc moskevskejch psů snad jen pár totálních idiotů neumí přečíst slovo „uzeniny“.

Baryk se začal učit nejdřív podle barev. Nebylo mu ještě ani čtyři měsíce, když se po celé Moskvě objevily modrozelené tabule s nápisem MASO. Jak už víte, nebylo to na nic, protože maso tak jako tak cítíte. Ale jednoho dne Baryk ošklivě naletěl: spletla ho ta jedovatá modrá, a protože mu čich právě v tu chvíli omámila pořádná dávka smogu z nějakého výfuku, vrazil místo k řezníkovi do Elektry bratří Polubiznerů v Masné ulici. A tam u bratří měl tu čest na vlastní kůži poznat, že taková elektrická šňůra je možná horší než drožkářský bič. Tento významný moment v Barykově životě nutno považovat za jeho první krok na cestě za vzděláním. Už na chodníku před krámem psovi došlo, že ne každá modrá znamená „maso“, a v nejlepším vytí, s ocasem ještě bolestně staženým mezi nohama se upamatoval, že na všech řeznictvích stojí první zleva taková zlatá nebo zrzavá rozsochatá věc podobná sáňkám. Dál už to šlo jako na drátku. „A” se naučil z firmy „GLAVRYBA” na rohu Mochové, a pak došlo i na „B” (ryba se mu líp četla od ocasu, protože tam, co nápis začínal, stál milicionář). Čtvercové kachlíky, jimiž byla obložena některá moskevská nároží, vždy a všude signalizovaly SÝRY a břicho samovaru na začátku slova neznamenalo nic jiného než ctěné jméno bývalého majitele Čičkina, hory červeného eidamu, bestiální prodavače, zavilé nepřátele psů, piliny po podlaze a hnusnou, smrdutou holandskou cihlu.

Když někde vyhrávala harmonika — a bylo to jen o poznání lepší než „Božská Aí—ído” — a když tam voněly párky, první písmena na bílých cedulích se dala snadno složit ve slovo SPROST, což znamenalo: „Sprostými slovy se u nás nenadává a tuzéry se neberou.” Občas se tu zničehonic strhla rvačka a lidi si dávali většinou pěstí do huby, ale nutno říct, že se to stávalo zřídkakdy, zatímco psi tu byli biti neustále — ať už servítkem nebo botou.

Když za okny visela nasmrádlá šunka a pod ní se válely mandarinky, znamenalo to buf — buf — bufet. A když tam stály tmavé láhve s ošklivým pitím... Ví—í—no — víno... ukazovalo to na bývalé bratry Jelisejevovy.

Neznámé blahorodí, které přivleklo psa ke dveřím svého přepychového bytu v mezaninu, zazvonilo a pes pohotově upřel zrak nahoru na velkou černou vizitku se zlatými písmeny, přibitou na širokých dveřích hned vedle růžové prolamované vitráže. První tři písmena přečetl hned: Pé - er - ó: PRO. Ale tu obrácenou fajfku, co byla dál, tu už nerozluštil. Že by proletář? vyjevil se Baryk. To není možný! Zvedl čenich, ještě jednou očichal pánův kožich a defi-nitivně tuto myšlenku zavrhl.

Ne, tady to proletářem nesmrdí. Tohle bude nějaký učený slovo a ví bůh, co znamená.

Za růžovým sklem se zničehonic rozsvítilo radostné světlo a černá vizitka v tom jasu zčernala ještě víc. Dveře se neslyšně otevřely — a před psem a jeho pánem stanula mladá kráska v bílé zástěrce a s krajkovým čepečkem na hlavě. Psa ovanulo její božské teplo a její sukně mu zavoněla po konvalinkách.

Jo, to teda jo, pomyslel si pes.

„Račte dál, pane Baryku,” ironicky ho vybídl milostpán a pes s nábožnou úctou zavrtěl ocasem.

Honosná hala byla přecpaná spoustou věcí. Z nich utkvělo Barykovi v paměti zrcadlo až k podlaze, v němž se hned objevil druhý takový utahaný a zmlácený pes, vysoko nad ním strašné parohy, nespočetné kožichy a galoše a na stropě opálový tulipán s žárovkou.

„Kdepak jste ho sebral, Filippe Filippoviči?” usměvavě se vyptávala ta žena a pomáhala mu svlíct těžký kožich z černohnědé lišky s odstínem do modra. „Propánakrále! Je samá prašivina!”

„Nesmysl! Žádná prašivina!” stroze a úsečně protestoval milostpán.

Pod kožichem měl černý oblek z anglického sukna a na břiše mu vesele, ale ne zas křiklavě pobleskoval zlatý řetízek.

„Počkej, nevrť se, no tak... stůj klidně, moulo! Hm... To není prašivina... tak budeš stát nebo ne, prevíte... Hm! Aha. To je spálenina. Která bestie tě takhle opařila? Co? Tak stůj klidně...”

Kuchař, ten gauner kuchař! mhouřil pes žalostně oči a tichounce kňučel.

„Zino,” přikázal pán, „hned ho odveďte ke mně do ordinace a přineste mi plášť.”

Žena na něj zapískala, luskla prsty a pes ji po malém zaváhání následoval. Oba zahnuli do úzké, matně osvětlené chodby, minuli jedny nalakované dveře, došli až na konec, pak zahnuli vlevo a octli se v tmavé místnosti, k níž pes oka-mžitě pojal nedůvěru pro její zlověstný pach. Tma cvakla, proměnila se v oslnivý den a všude, kam oko pohlédlo, se něco třpytilo, svítilo a blýskalo.

Tak to né, zaskučel v duchu pes, co je moc, to je moc! Teď už rozumím, hrom aby je vzal i s jejich salámem. Zatáhli mě do psího špitálu! Teď do mě nalejou ricíňák a rozřežou mi bok nožejčkama. A já se ho přitom bolestí ani dotknout nemůžu.

„No né, kampak?” vykřikla ta, co jí říkali Zina.

Pes uskočil, nahrbil hřbet a vší silou vrazil zdravým bokem do dveří, až to zapraštělo po celém bytě. Odletěl zpět do místnosti a začal se točit na místě jako vlček, porazil bílý kbelík a po podlaze se rozletěly chomáče vaty. Jak se točil, míhaly se mu před očima skleněné skříně podél stěn, třpytivé nástroje v nich, a mezi tím vším poskakovala bílá zástěra a strachem znetvořená ženská tvář.

„Co vyvádíš, čerte chlupatá?” křičela Zina zlostí bez sebe, „tys nám tu scházel!”

Kde asi můžou mít zadní schody? horečně uvažoval pes. Rozběhl se, přihrbil a tělem stočeným do klubíčka vletěl do jedné ze skleněných tabulí, neboť doufal, že tam by mohly být druhé dveře. Mrak střepů se s třeskem a zvoněním rozsypal na všechny strany a ze skříně se vyvalila bachratá baňka s hnusnou rezavou tekutinou, která se v mžiku rozlila po celé podlaze a odporně páchla. Náhle se rozletěly ty jediné pravé dveře.

„Stůj, dobytku,” křičel pán, skákal sem tam s jednou rukou v rukávu pláště a snažil se chytit psa za nohy. „Zino, popadni ho za kůži na krku, syčáka.”

„Pa—panečku, tomu říkám pes.”

Dveře se rozletěly dokořán a dovnitř vtrhla další osoba mužského pohlaví, také v bílém plášti. Pod nohama jí křupalo sklo, jak se vrhla ne na psa, ale ke skříni. Otevřela ji a celou místnost naplnil nasládlý, mdlý zápach. Vzápětí ale skočil muž po psovi, navalil se mu na hřbet břichem a pes se mu s rozkoší zahryzl do nohy kousek nad botu. Dotyčný vykřikl, ale neztratil duchapřítomnost. Mdlý smrad vyrazil psovi dech, zatočila se mu hlava, nohy pod ním podklesly a sesul se na bok. Chvála bohu, mám to za sebou, nyvě si pomyslel a klesl celou vahou na ostré střepy. Sbohem, Moskvo! Už v životě neuvidím Čičkina ani proletáře ani krakovskej salám. Letím do ráje — za nekonečný strasti psího života se tam tutově dostanu. Lidi, vy vrahouni, co jsem vám udělal?

Pak se svalil a zcepeněl.

Když vstal z mrtvých, točila se mu maličko hlava, trochu se mu zvedal žaludek, ale bolest utichla, necítil ji a bylo mu blaze. Pootevřel tesklivě pravé oko a škvírou mezi víčky uviděl, že má celé tělo pevně zafačované. Tak mě přece dostali, syčáci, pomyslel si zmateně, ale co musím uznat — vědí jak na to.

„Od Sevilly po Granadu, v šeré chvíli půlnoční,” bezděčně nad ním zanotoval falešný hlas.

Psa to překvapilo, otevřel obě oči dokořán a na dva kroky před sebou spatřil mužskou nohu na bílé stoličce. Vyhrnuté nohavice i podvlékačky, na holé žluté holeni krev a jód.

Přisluhovač, pomyslel si pes, a já ho chramstnul. Poznávám svou práci. No, to bude vejprask...

„Všude hrají serenádu, všude třeskot kordů zní. Tak co, tuláku, to se dělá, kousat doktora? Co? A rozbíjet sklo? Co?”

„Au-u-u,” žalostně zavyl pes.

„No dobrá, probral ses a teď lež, halamo.”

„Nechápu, Filippe Filippoviči, jak jste dokázal vlákat do bytu tak nervózního psa,” řekl příjemný mužský hlas a trikotové spodky sklouzly dolů. Zavoněl tabák a ve skříni zazvonily sklenky.

„To chce vlídnost, pane. Vlídnost je jediný způsob dorozumění s živým tvorem. Teror nic nezmůže, i kdyby bylo zvíře sebeinteligentnější. To jsem tvrdil vždycky, tvrdím a budu tvrdit. Marně se lidé ukájejí nadějí, že něco napraví terorem. Kdepak, pane, kdepak, teror nic nezmůže, ať bílý, rudý nebo dokonce hnědý! Dokáže jen paralyzovat nervový systém. Zino! Koupil jsem tomu syčákovi krakovský salám za rubl čtyřicet. Buďte tak dobrá a dejte mu to sežrat, až se mu uklidní žaludek.”

Střepy pod koštětem zachřupaly a ženský hlas koketně podotkl:

„Krakovák? Propánakrále, stačilo mu koupit u řezníka za dvacet kopejek odřezků. Krakovák sním radši sama.”

„Jen to zkus! Opovaž se! Pro lidi je to utrejch. Taková velká holka a chová se jako malé dítě, strká do pusy každé svinstvo, co jí přijde pod ruku. Nesmí tě to ani napadnout! Upozorňuju tě, že ani já, ani doktor Bormental tě kurýrovat nebudem, až se nám tu začneš kroutit... Kde budeme pak druhou takovou hledat...”

Odněkud zdálky, snad z haly, se po celém bytě v tu chvíli rozcinkaly malé rolničky a odtamtud také doléhaly jakési hlasy. Zazvonil telefon. Zina zmizela.

Filipp Filippovič zahodil dutinku od papirosy do kbelíku, zapnul si plášť, před nástěnným zrcadlem si uhladil načechrané kníry a pískl na psa.

„Fijú - fijú! No tak... Jde se ordinovat.”

Pes vstal, na zesláblých nohou se zapotácel a roztřásl, ale za chvilku byl v pořádku a vydal se za vlajícím šosem Filippa Filippoviče. Znovu prošel úzkou chodbou, ale všiml si, že teď září u stropu lustr. Pak se otevřely lakované dveře a on vešel za Filippem Filippovičem do pracovny, ohromen jejím nevídaným zařízením. Především tu byla spousta světel: na štukovaném stropě, na stole, po stěnách, ve sklech skříní. A v té záři se houpala spousta zajímavých věcí, z nichž nejvíc upoutala Barykovu pozornost větev ze zdi a na ní obrovská sova.

„Lehni,” řekl Filipp Filippovič.

Otevřely se protější dveře a vstoupil ten pokousaný, z něhož se teď v záři světel vyklubal velmi pohledný mladík se špičatou bradkou, podal Filippu Filippoviči nějaký papír a povídá:

„Známá firma...”

V mžiku zas neslyšně zmizel a Filipp Filippovič rozhodil šosy pláště, usedl k obrovskému psacímu stolu — a vypadal najednou nesmírně seriózně a impozantně.

Ne, tohle není normální špitál, kdepak, tohle bude něco úplně jinýho, uvažoval zmateně pes a natáhl se na vzorovaný koberec před těžký kožený divan. Ale co tady dělá ta sova? Tomu budu eště muset přijít na kloub.

Dveře se tiše otevřely a vešla osoba, která psa ohromila tak, že vyštěkl, byť velmi nesměle...

„Mlčíš! Ale, ale, já vás nepoznávám, můj milý.”

Dotyčný pán se nadmíru uctivě a celý v rozpacích Filippu Filippoviči poklonil.

„Chi—chi! Jste čaroděj a mág, profesore,” vypravil ze sebe ostýchavě.

„Sundejte si kalhoty, můj milý,” přikázal mu Filipp Filippovič a vstal.

Prokristapána, pomyslel si pes, to je ale gól!

Chlapovi rostly na hlavě brčálově zelené vlasy, které na krku přecházely v tabákově rezavý odstín, obličej měl samou vrásku, ale přitom růžový jak nemluvně. Levou nohu měl neohebnou a tahal ji za sebou po koberci, zato na pra-vé poskakoval jako kašpárek. V klopě přepychového saka měl jehlici s drahokamem.

Psovi se samou zvědavostí přestal zvedat žaludek.

„Buf, buf!” zabafal potichoučku.

„Mlčíš! A co sny, chlapče?”

„Che—che. Jsme tu sami, profesore? To se nedá popsat,” spustil stydlivě pacient. „Parole d’honneur — pětadvacet let jsem nic podobného nezažil.” Individuum si začalo rozpínat poklopec. „Věřte mi nebo nevěřte, profesore, ale každou noc houfy nahatých děvčat. Jsem prostě unesen. Profesore, jste kouzelník.”

„Hm,” zamyšleně odtušil Filipp Filippovič a s profesionálním zájmem se zahleděl do pacientových panenek.

Ten se nakonec vypořádal s knoflíky u poklopce a svlékl proužkované kalhoty. Pod nimi se objevily nevídané spodky. Měly krémovou barvu, byly na nich vyšité černé kočky a táhla z nich voňavka.

Pohled na kočky pes nevydržel a vyštěkl tak, že chlap nadskočil.

„Jejda!”

„Že dostaneš! Nebojte se, nekouše.”

Já že nekoušu? užasl pes.

Z kapsy u kalhot vypadla chlápkovi malá obálečka a na ní byl obrázek krasotinky s rozpuštěnými vlasy. Poskočil, sebral ji a hrozně zrudl.

„Heleďte se,” varovně a zachmuřile poznamenal Filipp Filippovič a pohrozil mu prstem, „heleďte se, já vás varuju, nepřehánějte to.”

„Já to nepře...,” pln rozpaků zabručel svlékající se chlapík, „to bylo jen tak na zkoušku, drahý profesore.”

„No a co? S výsledkem spokojen?” přísně se zeptal Filipp Filippovič.

Individuum nadšeně zamávalo rukou.

„Ať se na místě propadnu, profesore, pětadvacet let jsem nic podobného nezažil. Naposled roku 1899 v Paříži na Rue de la Paix.”

„A cože jste tak zezelenal?”

Chlapík se zakabonil.

„Zatracená vodička! Neumíte si představit, profesore, co mi ti fušéři podstrčili místo barvy. Podívejte se na mě,” blábolil a hledal očima zrcadlo. „Zasloužili by přes držku!” dodal, dopálený čím dál víc. „Co mám teď dělat?” fňukal.

„Hm, dejte se ostříhat dohola.”

„Profesore,” zavyl srdceryvně pacient, „to mi vyrostou šedivé vlasy. A v práci se nebudu moct ukázat, beztak jsem tam už tři dny nebyl. Ach profesore, kéž byste přišel na to, jak omlazovat také vlasy!”

„Všecko chce svůj čas, můj milý,” bručel Filipp Filippovič. Sehnul se a se zářícíma očima zkoumal pacientovo holé břicho.

„No, povedlo se, jste úplně v pořádku. Abych pravdu řekl, ani jsem takový výsledek nečekal. Byl to risk, ale můžete si gratulovat. Oblékněte se, milánku!”

„Buď jen mou, má nejkrásnější...,” zanotoval pacient hlasem křaplavým jak starý hrnec a celý rozzářený se pustil do oblékání. Pečlivě se upravil, pak doskákal k Filippu Filippovičovi, šíře kolem sebe vůni kolínské, vysázel na stůl hromádku bílých bankovek a něhyplně mu stiskl obě ruce.

„Teď sem čtrnáct dní nemusíte,” řekl Filipp Filippovič, „a dejte si pozor, buďte opatrný.”

„Drahý profesore,” zavýskl už ve dveřích exaltovaný hlas, „můžete být úplně klidný.” Blaženě se zachichotal a zmizel.

Bytem proběhlo perlivé zazvonění, nalakované dveře se otevřely, vstoupil ten pokousaný, podal Filippu Filippovičovi papír a oznamoval:

„Věk je uveden nesprávně. Asi čtyřiapadesát až pětapadesát. Ochablé srdeční ozvy.”

Zmizel a dovnitř přišustěla dáma v klobouku bujaře posunutém na stranu a s třpytivým náhrdelníkem na uvadlém šlachovitém krku. Pod očima měla zvláštní černé váčky, ale tváře jí červeně plály jak panence na hraní.

„Kolik je vám let, paní?” vypálil na ni ostře Filipp Filippovič.

Dáma se lekla, a dokonce i pod vrstvou líčidla zbledla.

„Profesore, přísahám vám, vy nevíte, jaká je to pro mne tragédie!”

„Paní, kolik je vám let?” ještě přísněji opakoval Filipp Filippovič.

„Čestné slovo... no, čtyřicet pět.”

„Paní,” zaúpěl Filipp Filippovič, „za dveřmi čekají další pacienti. Nezdržujte, prosím vás, nejste tady sama.”

„Svěřuji se vám jako vědecké kapacitě. Ale přísahám — ach, je to tak hrozné!”

„Kolik je vám let?” vyvřískl na ni rozzuřeně Filipp Filippovič a zableskly se mu brýle.

„Pa — de — sát jedna!” odvětila dáma a strachy se až přikrčila.

„Sundejte si kalhotky, paní,” s ulehčením odtušil Filipp Filippovič a ukázal na vysoké bílé popraviště v koutě.

„Přísahám, pane profesore,” blábolila dáma a třesoucími se prsty rozpínala jakési patentky kolem pasu, „ten můj Moric... přišla jsem k vám jako ke svaté zpovědi...”

„Od Sevilly po Granadu...,” spustil roztržitě Filipp Filippovič a šlápl na pedál mramorového umyvadla. Zahučela voda.

„Přísahám vám před bohem všemohoucím!” pravila dáma a umělým líčidlem se jí prodral na povrch nefalšovaný ruměnec, „vím, že to je moje poslední vášeň... Vždyť on je to takový chuligán! Ach profesore! Je to karbaník, falešný hráč, celá Moskva ho zná. Nenechá na pokoji ani jednu sukni, i kdyby to byla mizerná švadlenka. On je tak pekelně mladý,” blábolila dáma a zpod šustících sukní vytahovala zmuchlaný uzlík krajek.

Psovi se dělaly rudé kruhy před očima a v hlavě z toho měl úplný galimatyáš.

Trhněte si nohou, pomyslel si zmořeně, složil hlavu na tlapy a samou hanbou se o něho pokoušela dřímota, co bych si s váma dělal vrásky, stejně na ty vaše kumšty nepřijdu.

Probudil ho cinkot a uviděl Filippa Filippoviče, jak právě odhodil do umyvadla jakési třpytivé trubičky.

Dáma, v obličeji celá flekatá, si tiskla ruce na prsa a úpěnlivě hleděla na Filippa Filippoviče. Ten se důstojně mračil, pak usedl za stůl a něco si zapsal.

„Dostanete, milostivá, vaječníky z opice,” pravil Filipp Filippovič a přísně se na ni zadíval.

„Ach profesore, proč právě z opice?”

„Už jsem řekl,” stál neoblomně na svém Filipp Filippovič.

„Kdy bude operace?” zeptala se pobledlá dáma slabým hlasem.

„Od Sevilly po Granadu... Hm... v pondělí. Na kliniku se dostavte hned ráno. Můj asistent vás připraví.”

„Ach, jenom ne na kliniku. Nešlo by to u vás, pane profesore?”

„Aby bylo jasno, doma operuji pouze v krajních případech. Bude vás to stát spoustu peněz - pět set rublů.”

„Souhlasím, pane profesore.”

Znovu zahučela voda, kolem proplul klobouk s brky a pak se vynořila hlava holá jak talíř a padla Filippu Filippoviči do náruče. Pes dřímal, žaludek se mu už nezvedal, vychutnával teplo a tu slast, že ho nic nebolí, dokonce na chvíli tvrdě usnul a stihl i kousek příjemného snu — jak vyškubl sově z ocasu celý chomáč peří — když vtom mu nad hlavou vyštěkl rozčilený hlas:

„Každý mě v Moskvě zná, profesore. Co mám dělat?”

„Proboha,” křičel rozhořčeně Filipp Filippovič. „Tohle přece nejde, musíte se umět ovládat. Kolik je jí let?”

„Čtrnáct, profesore. Jak se o tom doví veřejnost, jsem ztracen, to jistě chápete. Za pár dní odjíždím na služební cestu do zahraničí.”

„Ale já nejsem advokát, milý pane... Tak počkejte dva roky a ožeňte se s ní.”

„Jsem ženat, profesore.”

„Pánové, pánové!”

„Dveře se otvíraly, tváře se měnily, cinkaly nástroje ve skříni a Filipp Filippovič pracoval jako lev.

Fuj, hotovej pelech neřestí, pomyslel si pes, ale jak je tady dobře! Co se mnou, hergot, má asi ten chlap za lubem? Třeba si mě ale vážně chce jen tak nechat u sebe... Blázen! Stačilo by mu vokem mrknout a dostal by psa, že by čubrněl! Jenže já jsem možná taky krásnej. To je asi mý jediný štěstí. Hele ta sova... mrcha... jak se drze kouká!

Pes se úplně probral až pozdě večer, když už zvonění ustalo, a to právě v okamžiku, kdy do dveří vstoupila zcela prazvláštní návštěva. Byli hned čtyři najednou. Všichni mladí a všichni velmi střízlivě oblečení.

Co tyhlety tu hledaj? divil se pes. Ještě mnohem nevlídněji uvítal hosty Filipp Filippovič. Stál u psacího stolu a prohlížel si je jako vojevůdce své nepřátele. Chřípí jeho orlího nosu se nadouvalo. Příchozí přešlapovali na koberci.

„Jdem za vámi, profesore,” spustil chlapík, jemuž trčela nad čelem dobře čtvrtsáhová hustá kudrnatá kštice, „v jedné záležitosti...”

„Pánové by opravdu neměli v tomhle počasí chodit bez galoší,” skočil mu do řeči mentorsky Filipp Filippovič, „mohli by nastydnout, to za prvé, a za druhé mi tu našlapou... na perské koberce...”

Ten kudrnatý zmlkl a všichni čtyři vytřeštili oči. Mlčení trvalo několik vteřin a přerušovalo je pouze klepání profesorových prstů do dřevěného malovaného talíře na stole.

„Za prvé nejsme žádní pánové,” vypravil ze sebe konečně benjamínek celé čtveřice s broskvovou pletí.

„Za druhé,” skočil do toho Filipp Filippovič, „jste muž nebo žena?”

Ti čtyři opět zmlkli a otevřeli ústa. Tentokrát se první vzpamatoval ten s kšticí.

„Jaký je v tom rozdíl, soudruhu?” zeptal se hrdě.

„Jsem žena,” přiznal se mládeneček s broskvovou pletí a náramně se začervenal. Vzápětí neznámo proč zrudl až po uši další z příchozích — blonďák v beranici:

„V tom případě si můžete čepici nechat, ale vás, velevážený pane, prosím, abyste si pokrývku hlavy podržel v ruce,” důrazně prohlásil Filipp Filippovič.

„Nejsem tu pro nikoho velevážený pán,” odsekl blonďák, ale beranici smekl.

„Přišli jsem k vám,” rovnou spustil ten s černou kšticí.

„Především — kdo je to: my?”

„My — jsme nový domovní výbor,” s potlačovanou zuřivostí odpověděl černovlasý. Já se jmenuji Švonder, ona Vjazemská, tohle je soudruh Pestruchin a tohle Šarovkjan. A přišli jsme...”

„Vás nastěhovali do bytu Fjodora Pavloviče Sablina, že?”

„Ano, nás,” odpověděl Švonder.

„Proboha, s domem starého Kalabuchova je konec!” zoufale zaúpěl Filipp Filippovič a spráskl ruce.

„Čemu se smějete, profesore?”

„Já že se směju? Jsem z toho neštěstí celý pryč,” vykřikl Filipp Filippovič, „co teď bude s ústředním topením?”

„To má být výsměch, profesore Preobraženskij?”

„V jaké záležitosti jste za mnou přišli. Ale stručně, prosím, ještě jsem neobědval.”

„Jsme domovní výbor,” nenávistně vyštěkl Švonder, „přišli jsme za vámi na základě ustanovení plenární schůze tohoto domu, kde jsme postavili otázku intenzity co do využití zdejších bytů...”

„Co jste postavili? K čemu?” zařval Filipp Filippovič. „Dejte si, prosím vás, tu práci a mluvte srozumitelně.”

„Postavili jsme otázku zintenzívnění bydlení.”

„Dost. Už chápu. Je vám známo, že podle usnesení z 12. srpna tohoto roku se na můj byt nevztahují žádné zintenzivňovací ani stěhovací akce?”

„To je nám známo,” odpověděl Švonder, „ale plenárka váš případ znovu přešetřila a dospěla k závěru, že máte ať tak či onak mnoho nadměrných metrů. Jde o absolutní nepoměr. Vy sám obýváte sedm pokojů.”

„Ano, já sám bydlím a pracuji v sedmi pokojích,” odpověděl Filipp Filippovič, „a chtěl bych osmý. Nutně bych potřeboval knihovnu.”

Čtveřice oněměla.

„Osmý! Che—che,” vypravil ze sebe blonďák s beranicí v ruce, „no, to se povedlo.”

„To je neslýchané,” vzkřikl mládeneček, z kterého se vyklubala ženská.

„Mám čekárnu, a to je zároveň, jak si račte všimnout, moje knihovna, pak jídelnu, pracovnu — to jsou tři. Ordinace — čtyři, operační sál — pět. Moje ložnice — šest a pokoj pro služebnictvo — to je sedm. Ať tak či onak, je to opravdu málo... Ale to vás konečně nemusí zajímat. Mělo by vás ovšem zajímat, že na můj byt se vaše předpisy nevztahují. Mohu se jít naobědvat?”

„Promiňte, ale...,” ozval se čtvrtý, kterému prohnanost zrovna koukala z očí.

„Promiňte, ale...,” skočil mu do řeči Švonder, „právě ve věci vaší jídelny a ordinace jsme za vámi přišli. Plenárka vás vyzývá, abyste se jakožto disciplinovaný pracující občan tohoto státu dobrovolně zřekl jídelny. Jídelnu už nemá v Moskvě vůbec nikdo.”

„Ani Isadora Duncanová*),” vyjekla žena.

S Filippem Filippovičem se cosi dělo. Lehce zrůžověl v obličeji, nevydal ze sebe ani hlásku a čekal, co se bude dít dál.

„A ordinace také,” pokračoval Švonder, „ordinace se dá krásně spojit s pracovnou.”

„Hm,” ozval se Filipp Filippovič podivně vyměněným hlasem, „a kde mám podle vás jíst?”

„V ložnici,” odpověděli všichni čtyři.

Růžové tváře Filippa Filippoviče jako by dostaly nádech do šedá.

„Jíst v ložnici,” řekl poněkud přidušeným hlasem, „v ordinaci číst, v čekárně se oblékat, operovat v pokoji pro služku a v jídelně ordinovat. Dost možná, že Isadora Duncanová to tak dělá. Možná že obědvá v pracovně a králíky pitvá v koupelně. Možná. Ale já nejsem Isadora Duncanová!” vyštěkl znenadání a nachové tváře mu zežloutly. „Já budu obědvat v jídelně a operovat v operačním sále! Vyřiďte to laskavě na plenárce a moc bych vás prosil, abyste se starali příště o sebe a mně ponechali možnost jíst tam, kde jedí všichni normální lidé, to jest v jídelně, a ne v hale či v dětském pokoji.”

„V tom případě se budete muset, profesore, smířit s tím, že vzhledem k vašemu tvrdošíjnému odporu vás zažalujeme na vyšších místech.”

„Ach tak,” pravil Filipp Filippovič a v jeho hlase se objevil zdvořilý tón, „v tom případě bych prosil o minutku strpení.”

Chlapík, pomyslel si okouzleně pes, jako by mi z oka vypadl. Uf, teď je rafne, teď, anebo nikdy! Pořád ještě nevím jak, ale zasolí jim... Do nich! Toho nohatýho bych vzal těsně nad holínkou, do podkolenní šlachy... r—r—r...

Filipp Filippovič zvedl s rámusem telefonní sluchátko a řekl do něj:

„Haló... ano... děkuji. Dejte mi, prosím, Petra Alexandroviče. Profesor Preobraženskij. Petr Alexandrovič? To jsem rád, že jsem vás zastihl doma. Děkuju, dobře, Petře Alexandroviči, z té vaší operace nebude nic. Prosím? Ano, z opera-ce sejde. Rovněž jako ze všech ostatních operací. No proč... odmítám už nadále pracovat v Moskvě a v Rusku vůbec... Právě za mnou přišli čtyři lidé, mezi nimi jedna ženská převlečená za mužského a dva pistolníci. Pokoušejí se mě donutit terorem, abych vyklidil část bytu.”

„Dovolte, profesore,” spustil Švonder a výraz jeho tváře se prudce změnil.

„Nezlobte se, ale nerad bych vám opakoval do telefonu, co všecko říkali. Nemám tyhle žvásty rád. Stačí snad, že mě vyzvali, abych vyklidil ordinaci, jinými slovy donutili mě, abych vás operoval tam, kde jsem dosud pitval králíky. Za těchto podmínek nejen nemohu, ale ani nemám právo pracovat. Proto končím, zavírám byt a odjíždím do Soči. Klíče mohu předat Švonderovi. Ať nadále operuje on.”

Čtveřice doslova ztuhla. Sníh jim na vysokých botách pomalu roztával.

„Co se dá dělat? Mně je to taky velice nepříjemné... Jak prosím? Kdepak, Petře Alexandroviči! Kdepak! Já už prostě dál nemohu. Došla mi trpělivost. To už je od srpna podruhé... Prosím? Hm... Když chcete? Budiž. Ale s jednou podmínkou: mně je jedno, kdo, kdy a co podepíše, ale chci takové potvrzení, které by zaručovalo, že se Švonder a jemu podobná individua budou dveřím mého bytu propříště zdaleka vyhýbat. Chci mít na byt papíry. Výměr s definitivní platností! Pořádný dekret. Aby už moje jméno nemohl nikdo vláčet po schůzích. Samozřejmě. Jako kdybych umřel. Ano, ano. Prosím. Kdo? Kdo? Aha... Tak to je něco jiného. Aha... Tak dobrá. Hned vám ho předám. Prosím,” jeduplným hlasem se obrátil Filipp Filippovič na Švondera, „máte tu hovor.”

„No dovolte, profesore,” řekl Švonder se střídavými pocity nepříčetného vzteku a náhlé skleslosti, „takhle překroutit naše slova...”

„Žádám vás, abyste se propříště podobných výrazů vyvaroval.”

Švonder rozpačitě uchopil sluchátko a říkal:

„U telefonu... Slyším... Předseda domovního výboru... Vycházeli jsme z platných předpisů... Víme, na čem pracuje... Pět pokojů jsme mu nechali... Ano... ano, prosím... Když je to tak, tak... Dobrá...”

Zavěsil a byl rudý až za uši. Otočil se.

To je lepší, než kdyby mu naplil do ksichtu. Mít takovýho sekáče za pána a velitele, to si nechám líbit! nevycházel pes z nadšeného údivu. Jak to dělá? Zná asi ňákou zaklínací formuli... Teď mě můžou řezat jak chtějí, ale z tohodle bytu se nehnu.

Ti tři zírali s otevřenými ústy na poplivaného Švondera.

„Takové jednání je pro ostudu,” ozval se nesměle Švonder.

„Kdyby připustil diskusi,” spustila rozdurděně žena, „dokázala bych Petru Alexandroviči...”

„Promiňte laskavě, ale doufám, že nemíníte tuto diskusi pořádat teď hned...,” poznamenal Filipp Filippovič.

Ženiny oči vzplály.

„Pochopila jsem vaši ironii, profesore, odejdeme okamžitě... Já bych jen jako předseda domovního výboru...”

„Před—sed—ky—ně,” opravil ji Filipp Filippovič.

„... chtěla bych vám nabídnout,” a žena vytáhla balík pestrobarevných žurnálů, zmáčených od sněhu, „několik časopisů ve prospěch německých dětí. Kus po padesáti kopejkách.”

„Ne, nemám zájem,” odmítl ji lakonicky Filipp Filippovič a šlehl okem po časopisech.

To už zůstali všichni čtyři jak solné sloupy a ženiny tváře nabyly odstínu zralé maliny.

„Proč odmítáte?”

„Nemám zájem.”

„Vám není líto německých dětí?”

„Je mi jich líto.”

„Je vám líto těch padesáti kopejek.”

„Ne.”

„Tak proč?”

„Nemám zájem.”

Mlčeli.

„Víte, profesore,” zhluboka se nadechla dívka a spustila, „kdybyste nebyl evropskou kapacitou a kdyby nad vámi přímo zarážejícím způsobem nedrželi ochrannou ruku lidé, jimž, jak jsem přesvědčena, ještě budeme mít možnost celou záležitost vysvětlit... patřil byste za mříže.”

„Pročpak?” zajímal se Filipp Filippovič.

„Protože nenávidíte proletariát!” hrdě prohlásila dívka.

„Ano, nemám proletariát právě v lásce,” smutně souhlasil Filipp Filippovič a stiskl tlačítko. Kdesi se ozval zvonek.

Otevřely se dveře na chodbu.

„Zino,” zavolal Filipp Filippovič, „podávejte oběd! Když dovolíte, pánové...”

Čtveřice mlčky vyšla z pracovny, mlčky prošla čekárnou, mlčky halou a pak bylo jen slyšet, jak za nimi těžce a hřmotně zapadly dveře na chodbu.

Pes se postavil na zadní a vysekl Filippu Filippoviči takřka rituální poklonu.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Михаила Булгакова «Собачье сердце» (Psí srdce) на чешском языке. Другие литературные произведения, переведённые на чешский язык, или написанные в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».